POJĎ SE MNOU, ŽENO, LUČINOU...

Pojď se mnou, ženo, lučinou,

pojď se mnou stezičkou polní,

jako dva skřivani volní.

K slunci zřít budem do oblak,

půjdeme šuměním klasů,

v poli ti utrhnu vlčí mák

do tmavých, vlnivých vlasů.

Pojď se mnou k obzoru okraji,

březiny tenoučké kmeny

v slunci kde z dálky se bělají,

jak útlé ruce mé ženy.

Pojď se mnou, nežli ostří kos

zasviští v žlutavých polích,

nežli se s větrem smutný kdos

rozletí po pláních holých.

Ocúnu květem se oděje,

pláčem nás do hlubin vzruší,

žlutého listí navěje

do našich zlekaných duší...