Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,

Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,

jenž spaluješ můj mozek vzpourou vášnivou

na rozpáleném loži v nocech extatických.

Své bílé ruce nevztahuj mi v ústret,

ty bílé ruce, jimiž tiskla jsi v svá bílá prsa

mou hlavu rozpálenou žárem svého pohlaví.

Spal dechem svého chtění oči moje vytřeštěné,

by opraskané rety nenašly víc polibek tvůj vlhký.

Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,

však nenič, nepal mne a vyjednávej se mnou

jak nevěstka ve temných koutech ulic.

Já nechci tě, já prosím tebe, kletby tobě vrhám.

Já prosím tě, ty přízraku tak pálící a žhoucí,

o nenavštěvuj mne víc v nocech extatických;

vší silou nenávisti své i lásky zaklínám tě:

o nevyháněj mne ze zahrad vonících mé duše.