POJĎ, SRDCE, PRCHNEM LIDEM...

Pojď, srdce, prchnem lidem

a sami budem bloudit spolu,

my bloudit budem tichým krajem

a oddáme se snům a bolu.

Pojď, budem přemýšleti

o tajech vezdejšího žití,

pojď, budem dumat na hřbitově

a se slzami kropit kvítí.

Ó popatř, jaké jasno

a jaký poklid vůkol vládne...

Ach, jaké štěstí, opět sám být...

prost přátel – oné láje zrádné!

Prost ctižádosti nízké,

prost prázdných řečí o umění,

jen pouze slyšet vichr šumět

a zpěvných ptáků sladké pění.

Ó samoto, o klide,

po tobě s celou duší nyju,

neb, jsem-li sám, vždy v srdci cítím,

že život básní jest, již žiju! –