POJĎTEŽ KE MNĚ VŠICKNI...

Ční na západním nebi zamyšlen

chrám gothický; věk mnohý na své dráze

šel jeho přes témě – on beze změn

jak prsty zdvíhal věže ku přísaze...

Snad to je v světě místo, kde je klid

a balsám na rány, jež v srdci cítím;

v hruď dětskou tajemný zde padal svit –

ó, bílou svíci zde zas v duši vznítím.

I vstoupil jsem. Vnitř vonný dým se chvěl

a v něm se plamen věčné lampy kýval,

hlas varhan nad hlavami množství hřměl

a s ním se pojil lidských hlasu příval.

Vše jako kdys: rouch zlatem tkaných třpyt

a rukou vztahování, zvonku znění,

a slova, jejichž smysl množství skryt –

ne tajemné však ono v duši chvění.

Já viděl pýchu, jak se zlatem stkví,

jak v rouše pravdy lež sem vešla mnohá,

a pokrytství a klam a sobectví –

však nenašel jsem, co jsem hledal – Boha...

A po dnech, plných pochybností běd,

když něměl duch kde spočinout již místa

a hrůzou každý nerv byl rozechvět –

já v těchto místech uviděl zjev Krista.

Chrám pustý byl, jen přítmí vládlo v něm,

duch mlčení až ku klenbě jej plnil –

já v středu toho ticha stanul něm

a bouřlivější vzdech má prsa zvlnil.

Jen dvou, tří lidí cítil jsem tu dech,

kmet, žebrák prosil tu chléb za vezdejší

a dělník, žena s děckem vešla v spěch –

a já stál opodál, z nich nejbídnější.

Jak v svaté úctě varhan mlčel hlas,

z obrazů mlčky dívali se svatí,

ve věčné lampě plamínek se třás’ –

a v srdci tvrdého cos počlo táti.

A cítím, duši jak mně plní zář,

čím více pustý chrám se stmívá, stmívá;

v přívalu citů zakrývám si tvář –

kdos Veliký se na nás mlčky dívá.

Vím, trní vpleteno je v dlouhý vlas,

a tenký ret, jenž semknut u mlčení,

je týž, jenž volal v onen velký čas:

„Ó, pojďte ke mně, kdož jste obtíženi!“