Pojedeme!

Ach, ta Vídeň, ta nás trápí,

ona nám pokoj nedá –

Ale ona přijde chvíle,

kdy se to všecko shledá!

Všecko shledá, všecko víme,

všecko si pamatujem –

a přijde den, i ten Brixen

kdy my si zaoučtujem.

Nic ty, Karle, se nestarej,

spi ve svém hrobě tiše –

však už se to brzy všecko

sokolím pérem spíše!

Až to spíšem, tak oblíknem

červené košilice,

a přes Brixen, není to sen,

pojedem do Kostnice!

Není to sen, je to pravda,

věřme jen sami sobě,

od Havlíčka jde cestička

přes Vídeň, Jene, k tobě!