Pokácený les.

Jak po bitvě tam leží v odmlčení,

vzkřiknutí hrůzy ještě v korunách

ty stromy v mrtvém, bezbolestném snění,

červánků na ně dolů prší nach.

Co v jejich domov zabloudilo citu,

jak udílely mnohou útěchu,

již ssály v nocích jasných ze blankytu

a nadýchaly třásní do mechu.

Kam všechen zpěv se poděl, jenž tam sníval,

kam vůně ambra, tisíc šepotů,

kam lásky záchvěv, jenž se všude skrýval,

a nesčíslných, drobných životů.

Podťato všechno! V hroby umlčeno

sta hlásků, vajíček a taje hnízd,

co křídel zlomeno, co zaplašeno,

jehličí vadne, dávno zvadnul list.

Nehybné ticho, jako po zápase,

jenž předcházel a dlouho netrval,

nad pokáceným lesem v smírné kráse

jak nad hrobem čist – tiše měsíc plál.