Pokání.

Sestaral padišah. Svou hlavu šedou

v mešitě chýlí na prsa níž,

slzí tok skrápí mu tvář scvrklou, bledou –

na duši velká spočívá tíž.

Harému nedbá, ni arabských koní

a čibuk též mu nechutná víc,

života slunko se k západu kloní

a tma se plíží do zřítelnic.

Allah je velik! Oh zakázal vraždy

a loupit chaty sirot a vdov,

svůj čibuk kávu měl Turek mít každý

ženy a děti a vlastní krov.

Co činil padišah v dlouhém svém žití?

Ach, děsně bouřil Allahův hněv!

Minulost celá mu krvavě svítí,

zní otcův pláč a matek i děv.

Na pláni válečné jak zralé klasy

nejlepších junů klesat zří lán,

slyší i zuřivé, šílené hlasy –

a jím byl rozkaz k vraždění dán.

Padišah vidí i spálená města,

nad nimiž zlatý půlměsíc vlál,

krvavá, pustá je celá ta cesta,

kudy voj jeho se kdysi bral.

Allah je velik! Již zvolna se šeří,

padišah z chrámu se nechce hnout.

Sláb, stár se kaje teď. V zoufalství věří,

že přísný bude poslední soud.