Pokání sv. Vojtěcha.

Vojtěch Svatý – sluha Páně, –

zbožný Krista věrozvěst –

zasmušil se, svěsil skráně, –

zamyšlen v třesoucí dlaně,

uzřev kdys, jak na ručest,

lid jeho se vrhá zase

v starých bludů peřeji –

a v pohanském stápí kvase,

víru, lásku, naději.

Zřelť, jak ohně plápolají,

vesele zas na hrobích,

jak tam k tryznám skočnou hrají,

na dudách a na šalmaji,

jak zní zevšad ples a smích,

jak tam všude obětiny

snáší každá chyžice,

z koláčů a medoviny

na prah smolné hranice.

Zsinal Vojtěch – v hněvném hnutí

ruku vztáhl k nebesům:

s oka jeho v mračné rmutí

šlehlo zhoubné zablesknutí,

zlověstících světce dum:

„Proklata buď tato země,

třeba i mne zrodila,

kleto budiž její plémě –

bodejž smrt je zkosila!

Klety buďtež, nivy žírné,

proklet český luh i lán –

ty roviny nedozírné,

jak Sodomy pláně sírné,

ztrestej mocný nebes Pán!

A ty hory ve závoji

švarných borů, doubravin,

uschněte, jak štít Gelboji,

v nějž Jehovy zapad’ stín!“

Sotva že jen biskup svatý

hrůzné kletby slovem hles’,

– v tesknou oblast české chaty,

hned žhavý hled, jedovatý,

s oblaků se mračných snes’. –

Nedštila a nepohla se

olověná obloha, –

země chřadla v plné kráse,

jako jabloň nebohá.

Vyrazil prach z tvrdé škorně

Vojtěch v biblí příkladě,

k Římu bral se, ač jej svorně,

lítostivě, neúmorně,

ve přátelském souladě:

synové té země bědné,

spjatou rukou žebrali,

by obměkčil srdce ledné

a kletby zlo nedohledné –

zažehnal zas do dáli...

Když tak bral se ledem, sněhem,

divokých Alp stržinou,

tu po líci jeho bledém –

a po vousu brady šedém,

slzy tekly bystřinou; –

mrzly a jak drahé perly

v červánkovém zardění,

věsily se mu na berli,

v jíní bílém třepení.

Used’ v prahu skalní skrýše

a již v měkký spánku klín,

klesal zvolna, tichotiše,

když tu před ním s nebes výše

zamihl se bledý stín –

a ve vidin sladkém klamu

mrazné luny siná zář,

jak v pohádce kreslila mu

Václavovu vlídnou tvář.

Na bělouši v pyšné kráse

postava ta mlhová,

v duhovitém tmavojase,

pustou strání kreslila se. – –

Bílá vločka sněhová,

věsila se v uzdu skvící,

jak na větev modřínu,

když v chaloupky okenice

šlehá v noční hodinu.

„Zpátky, zpátky hned v tu chvíli!

nazpět v zemi milenou!

k čemu hled ten zarputilý,

když lid tvůj tam pláče, kvílí,

že’s ratolest zelenou

jemu odnes’ ve prokletí –

a v práh rodné chýžice,

místo svěží míru sněti

vložil kletby větvice!

Ó, obměkči srdce zlaté,

utiš duši vzrušenou,

v níž vždy plály city svaté,

jež i v hněvu chvíli zlaté,

přece byla vznešenou!

Nevztyčíš-li v mysli stmělé

odpuštění, míru stan –

věř, jak vůdce Israele,

nevejdeš též v Kanaan!

Nezahledneš zrnka spásy –

víry svaté osení, –

jež si vlažil slzou řasy,

by vzrostlo v květ plný krásy,

hodný Tvého nadšení. –

Nezemřeš na rodné půdě,

nevejdeš ní v Kristův ráj –

v nehostinné, zimné hrudě

pohřbí tebe cizí kraj!

Zvedni, bratře, paže spjaté

k lítostivým nebesům, –

aby boží oko Svaté,

milosrdím blahým jaté,

žehnalo kraj plný dum,

a zas českým luhem vlála

žírné brázdy úroda,

zas na ni se usmívala

slunce čárná lahoda!“

Procit’ Vojtěch v přítmí sluje; –

vidmo luzné zmizelo,

běsný vítr dále duje

a sněhu se závoj snuje,

světci zimné na čelo.

Nedbá věštby, spěchá, chvátá

apoštolů ku prahu –

tam osladí přízeň zlatá

svízel, trud i námahu...

Prchla léta. – Bral se zpátky

městem věčným unaven –

Vojtěch svatý a krok vrátký

u každičké stavil chatky

mírně bědy, hoře sten; –

třeba víc však skládal blaho –

pusté bídy do klína,

nade vše přec tížila ho

alpského sna vidina.

Pravdu děl sen. – Zbůjců davem

klesl Vojtěch urubán,

tam kde v písku popelavém

sivé mlhy sepjat hávem,

v dál se šeří Prusů lán.

V hrobě stenal věštec svatý:

„odpusť, Pane, kletbu zlou –

a vylej zas v kraj můj zlatý

nekonečnou milost svou!“

„Dejž, bych krok jen jeden všinul,

opustiv svůj zimný rov,

v kraj, jejž vždy jsem k srdci vinul,

třeba by byl se rtů splynul –

příval mračných kletby slov! – – –

Dej mi vdechnout ještě jednou

české chaty vonný dým,

dej mi zlíbat líc jí bědnou

byť i retem zsinalým!“

Sželelo se Hospodinu

věštce vzdechů posledních,

vzkřísil jej – a z hrobu klínu

tělo jeho v nočním stínu

spělo v tmavý, rodný jih.

Plížilo se v hrobním hávu,

držíc paži sepjatou:

zkrvácenou vlastní hlavu,

zpupným vrahem uťatou.

Tam v kostelík rozvalený

v pustém klínu doubravin,

jehož plísní kryté stěny

jím kdys byly posvěceny –

bralo se co plachý stín – – –

a na oltář ruce vratké

v boží lásky zázraku

složily své břímě sladké

do tichého soumraku.