Pokáraný pych.

Na zeleném na palouce,

Ve slaměném ve klobouce

Z rána, v pěkném jarním čase,

Klučík stádo husí pase;

Blíže něho dědeček

Mladých volků páreček.

„Slyšte, děde, děde starý!

Popatřte mi na husary,

Doskočím si pro chlebíček,

Pak vás pozvu na krajíček;

Vy zas, suchý skotáku,

Mne na šňupec tabáku!“

Stařec kyvne a kluk skokem

Už je kdesi za potokem.

„Bože! Bože!“ stařec vzdychne,

„Jak to vždycky k srdci pichne,

Když tak mladý nezveda

Hubu na mne pozvedá!“

Kluk se vrátil: „Děde, náte,

Ať si chlebem pochutnáte!“

Děd si vzal, a však o divy!

Na zem se zlomené skyvy

Žába černá upadá –

Kluk se za břich popadá.

„Kýž tě, kopo nezvedená,

Zem pohltí rozpeklená!“

Tak ubohý stařec klne;

Ale břicho chlebem plné

Kolem starce hopcuje,

Hlavu lysou zlehčuje.

Už i bičík zvedna k ráně,

„Dám ti,“ vece, „na chrámpáně!“

Tu však země povoluje,

A než kluk ten zaběduje,

Žhavou tlamu rozdřela

A nezvedu požřela.