POKLAD. (I.)
Na pahorku mezi buky
Kostelíček s věží nízkou;
S věže pak slyšeti zvuky
Hájem a sousední vískou.
Neníť zvuk to zvonka jemný,
Tratící se v blízké stráně:
Dřeva-tě to rachot temný,
Zvoucí lid do chrámu páně.
A tu z vísky k boží slávě
Zhůru běží zástup hojný:
Veský lid to bohabojný,
A dnes velký pátek právě.
V chrámě truchlo: holé stěny;
Oltář černá rouška kryje,
Na roušce kříž upevněný;
V kůru zpívají pašije.
A hle! co se bělá v lese,
V černém lese za potokem?
Bělá se tam, bělá žena,
Ana malé dítě nese.
I jde rychlým žena krokem,
Svátečně jsouc oblečena,
Tam tou strání za potokem;
Pacholátko malé nese.
Běží žena, dolů běží,
Pospíchá do chrámu páně;
Tu na blízku lesní stráně
Kostel na pahorku leží.
A v úvale ku potoku
Náhle přibystřuje kroků;
Neb jak větřík volně věje,
Z kostela slyšeti pění:
V kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
Běží, běží podlé skály:
„Co to? mám-li věřit oku?
Což mne moje smysly šálí?“
Stane, ohlíží se kolem –
Rychle kroky zpět obrátí,
Stane zase, zas se vrátí –
„Tam ten les, a zde ty klesty,
Tamto vede cesta polem –
Vždyť jsem nezbloudila s cesty!
Bože, což se se mnou děje!
Což zde nejsem u kamena?
Jaká se tu stala změna!“
Zase stojí, zase spěje,
Celá jsouci udivena,
Oči rukou si protírá,
O krok blíže se ubírá:
„Bože, jaká tuto změna!“
Tu, kde z divokého klestu,
Od kostela tři sta kroků,
Veliký čněl kámen v cestu,
Co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
Vchodem vršek otevřený,
Vysvětliti sobě neví,
Kámen v cestu postavený,
Postavená celá skála,
Jakby od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
Chodba pod zemí, co síně
Vyklenutá ve křemeně;
A tam, klenba kde se tratí,
Ve tmavém pahorku klíně,
Jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle,
Jako v noci svit měsíčka;
I zaplává rudoskvěle,
Jakby západ to sluníčka.
I vidouc to žena žasne,
A ke vchodu až pokročí,
A zastíníc dlaní očí,
Hledí v ono místo jasné.
„Bože, jak se to tam svítí!“
Oči rukou si protírá,
O krok blíže se ubírá:
„Jak se to tam divně svítí!
Což to asi musí býti?“
Dále jíti však se bojí,
Hledíc tam a venku stojí.
A co váhá, a co stojí,
V klenbu patříc neustále,
Mizí bázeň za pohledem,
Zvědavost ji pudí předem,
A žena se béře dále.
Krok za krokem – a vždy dále
Mocně ji to jíti pudí;
Krok za krokem – a ve skále
Jen se spící ohlas budí.
A čím dál přichází žena,
Stále divná roste záře.
Jižjiž končí se sklepení:
A však žena omráčena
Rukou zakrývá si tváře,
Přímo patřit možné není.
Vidí, vidí – co zde vidí,
Kdy to viděl který z lidí?
Tolik krásy, tolik blesku
Mní uzříti jen v nebesku!
Dvéře tu jsou otevřeny
Do nejskvělejšího sálu;
Zlatem jen se svítí stěny,
Strop rubíny vyložený,
Pod ním sloupy ze křišťálu.
S obojí pak strany dveří
Na podlaze mramorové –
Kdo neviděl, neuvěří –
Hoří, hoří dva ohňové;
Dva ohňové tuto hoří,
Nic jich blesku neumoří:
Nade stříbrem po levici
Lunou oheň zhůru plane,
Nade zlatem po pravici
Sluncem pláti neustane.
Planou ohně, jizba plane,
Obalena září jasnou;
A dokud zde kovů stane,
Plamenové nevyhasnou,
Nic jich blesku neumoří.
Na prahu tu žena stojí,
Celá stojí oslepena;
Očí pozdvihnout se bojí,
Nemůž zříti do plamena.
Na levici dítě nese,
Pravou levé mne si oko;
A když trochu ohlídne se,
Osmělí a zpamatuje,
Vzdychne sobě přehluboko,
A tak v duši své rokuje:
„Milý bože! co já zkusím
Na tom světě nouze, hladu!
Bídně život chránit musím –
A zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata
V podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady –
A já bylabych bohata,
A bylabych nejšťastnější,
Já i moje dítě tady!“
A co myslí, a co stojí,
Ohroženější se stane;
Svatým křížem se ozbrojí,
A jde, kde to běle plane.
Jde, a stříbra kousek zdvihne,
A však zase tam položí;
Zdvihne zas a je prohlíží,
Jeho blesk a jeho tíži –
A zdali je zas položí?
Ne, již v klíně jí se mihne.
A zdařením tím smělejší:
„Jistě toto prst je boží,
Poklad ukázal mi v skrejši,
Chce, bych byla oblažena:
I zhřešiti bych musela,
Bych jím pohrdnouti měla!“
Takto k sobě mluvíc žena,
Chlapce na zem s ruky složí,
Klekne a klín rozprostírá,
Chutě s hromady nabírá,
A do klína stříbro skládá:
„Jistě toto prst je boží,
Jenž nás obohatit žádá!“
Béře, béře ze hromady –
Klín již plný, sotva vstává,
Ještě v šátek sobě dává,
Tak ji mámí stříbra vnady!
A když již chce odtud jíti:
Ach, zde ještě pacholete!
Jak je ke vší tíži vzíti?
Pacholátko již dvouleté;
Vysypati zase štěstí
Nezdá se jí dobré býti;
Obého pak nemůž nésti.
A hle, stříbro matka nese!
Dítě se tu na ni třese:
„„Mama!““ volá „„mama, mama!““
Chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu!
Počkej tuto jenom trochu,
Hned tu bude zase mama!“
A již běží, síní běží,
Již i síně za ní leží;
Přes potok, po stráni k lesu
Spěchá žena ve svém plesu.
A než malá ušla chvíle,
Prázdna zpátky zas pospíchá;
A ve potu, sotva dýchá,
Stane zase již u cíle.
A jak vítr zlehka věje,
Z kostela slyšeti pění:
V kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
A jak síní v jizbu spěje:
„„Haha, mama! haha, mama!““
Radostně se dítě směje,
Potleskujíc ručinkama.
Nedbáť ale matka na to,
Běžíc ve stranu protější:
Kovu blesk je jí milejší,
Z kovů nejmilejší zlato.
Klekne a klín rozprostírá,
Chutě s hromady nabírá,
A do klína zlato skládá.
Klín již plný, sotva vstává –
Ještě v šátek sobě dává!
O jak jí tu srdce skáče,
Jak je štěstí svému ráda!
A když zlato matka nese,
Dítě se tu na ni třese,
Třese a žalostně pláče:
„„Mama, mama! ach, ach, mama!““
Chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu!
Počkej jenom ještě trochu.“
A k dítěti se nakloní,
A do klína rukou sáhne,
Dva peníze z něj vytáhne,
O peníz penízem zvoní:
„Hle hleď, co to má maminka!
Cin cin! slyšíš, jak to cinká?“
A však dítě stále pláče –
Jí radostí srdce skáče.
A do klína opět sáhne,
Plnou zlata hrst vytáhne,
Vloží dítěti do klínka:
„Hle hleď, co ti dá maminka!
Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu:
Cin cin! poslyš, jak to cinká!
Počkej jenom ještě trochu,
Hned se vrátí zas maminka.
Hrej si pěkně, hrej děťátko!
Počkej ještě jen drobátko.“
A již běží, síní běží,
Na dítě se neohlíží;
A již síně za ní leží,
Již se ku potoku blíží;
Přes potok, po stráni v plesu
Drahý poklad nese k lesu,
A již stojí s ním před chyží.
„Hoj ty chýže, sprostá chýže,
Brzy měj se dobře tady!
Což mě k tobě nyní víže?
Nenalézám v tobě vnady!
Půjdu pryč z těch tmavých lesů,
Z té otcovské střechy chudé;
Jinde štěstí své ponesu,
Jinde moje bydlo bude!
Půjdu, půjdu z toho kraje,
Radostná mi odtud cesta,
Půjdu, když mi štěstí zraje,
Do velkého půjdu města;
Koupím sobě země, hrady,
Co paní mne budou ctíti:
Měj se dobře, chyžko, tady,
Nebuduť já v tobě žíti!
Nejsemť již ta chudá vdova,
Péči nesouc v noci, ve dne:
Ejhle v klínu“ – na ta slova
S potěšením doň pohledne. –
Ó kýž byla nepohledla!
Leknutím tu celá zbledla,
Leknutím se třese celá,
Div na místě neomdlela.
Vidí, vidí – ha, co vidí,
Sama tomu sotva věří!
Do zpukřelých vrazí dveří,
Vrazí, kde truhlice byla,
V kterou stříbro uložila.
Strhne víko – ha, co vidí!
Pro vši víru dobrých lidí!
Jaká opět nová rána!
Místo stříbra jen – kamení,
V šátku pak a ve svém klínu,
Ó přehroznéť to mámení!
Místo zlata – samou hlínu!
Čáka všecka rozšlapána! – –
Nehodna-tě štěstí byla,
Požehnání neužila.