POKLAD. (II.)

A když takto rozdrceně

S bolestí tu ztrátu nese,

Probodne to srdce ženě,

Zkřikne s hrůzou vyděšeně,

Zkřikne, až se chýže třese:

„Ach dítě! mé dítě drahé!“

„„Dítě drahé – drahé – drahé!““

Zahučí to v hustém lese.

A ve hrozném předtušení

Běží žena – ach neběží,

Letí, letem ptáka letí,

Lesem, strání ji viděti,

Tam, kde klamné našla jmění,

K vršku, na němž kostel leží.

Od kostela větřík věje,

Což pak neslyšeti pění? –

Krista pána umučení

V kůru tam se již nepěje.

A když přišla ke sklepení,

Haha! jaké pohledění!

Haha! z divokého klestu

Tři sta kroků od kostela

Veliký ční kámen v cestu!

A kde síně? – ta zmizela!

Zmizela, i v cestě skála,

Jakby nikdy zde nestála.

Ha! jak se tu žena leká,

Jak se děsí, volá, hledá!

Jak po tom pahorku těká,

Těmi klesty, na smrt bledá!

Ha, ty zraky zufánlivé,

Ústa siná nad mrtvolu!

Hle, jak přes to křoví divé

Běží – pádí tamto k dolu!

„Běda, běda! zdeť to není!“

Tělo klestím rozervané,

Nohy trním probodané –

Darmo všecko klopotění,

Vchodu již nalezti není!

A znovu se žena děsí,

Úzkost hrozná ji uchvátí:

„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!

Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?!“ –

„„Tu pod zemí jsem, hluboko!““

Hlas tichounký větrem šumí,

„„Nespatří mne žádné oko,

Ucho mi neporozumí.

Blaze tu pod zemí, blaze,

Beze jídla, beze pití,

Na mramorové podlaze,

Ryzí zlato v klínku míti!

Noc a den se nestřídají,

Nikdy nejdou spat očinka:

Hraji si tu pěkně, hraji –

Cin cin! slyšíš jak to cinká?““

A však žena znovu hledá –

Darmo! a znovu se děsí,

Zufale se na zem vrhá,

Vlasy sobě s hlavy trhá,

Zkrvavena, na smrt bledá:

„Ach běda mi! běda! běda!

Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?

Kde tě najdu, dítě drahé?!“

„„Dítě drahé – drahé – drahé!““

Blízkými to hučí lesy.