POKLAD. (III.)

Mine den, i druhý mine,

Dnové v týden se obrátí,

Z týdnů měsíc se vyvine,

Až i léto počne pláti.

Na pahorku mezi buky

Kostelíček s věží nízkou;

Co den znějí zvonka zvuky

Hájem a sousední vískou.

Tu nahoře, když se z rána

Ke mši zvonečkem pozvoní,

Přede stánkem nebes pána

Zbožný rolník čelo kloní.

Aj! kdo zná ji, tu osobu

Se sklopenou k zemi tváří?

Svíce zhasly na oltáři,

Ona klečí po tu dobu.

Zdáť se, ani že nedýše –

Líce a rty zesinalé –

Ach toť se tak modlí tiše!

Kdo to? – Nevím, tuším ale.

Když po svaté však oběti

Chrámové se zamknou dvéře,

Těmi buky ji viděti,

Ana se s pahorku béře.

Béře, béře se pomálu,

Stezkou vinoucí se v klestu,

Po šedivou tamo skálu,

Kde ční kámen velký v cestu.

Tu si vzdychne přehluboko

A do dlaně čelo sklopí:

„Ach mé dítě!“ – a již oko

V slzách kanoucích se topí.

Nešťastnáť to z chýže žena,

Vždycky smutná, vždycky bledá,

Vždycky těžce zamyšlena:

Od rána až do soumraku

Nikdy jasno v jejím zraku,

V noci pak žel spáti nedá.

A když opět na úsvitě

Traplivé opouští lože:

„Ach mé dítě, drahé dítě!

Ach běda mi! běda, běda!

Odpusť, milostivý bože!“

Uplynulo léto celé,

Jeseň, zima uplynula –

Nezmírněno v srdci žele,

Slza v oku nezhynula.

I když výše slunce stálo,

Rozehřávši zemi znova:

V úsměch ústa nerozhřálo,

Stáleť ještě pláče vdova.