POKLAD. (IV.)

A slyš! s hůry mezi buky,

Z kostelíčka s věží nízkou,

Rachotící slyšet zvuky

Hájem a sousední vískou.

A hle! zhůru k boží slávě

Běží z vísky zástup hojný,

Veský lid to bohabojný –

A zas velký pátek právě.

Jemně jarní větřík věje,

Větrem pak slyšeti pění:

V kostele se zase pěje

Krista pána umučení.

A tou strání ku potoku

Žena od lesa se blíží.

Co zdržuje dnes ji v kroku? –

Ach, památka dne a roku

Hořem kroky její tíží!

Blíží, blíží se znenáhla,

A již skály té dosáhla.

A hle! co se jeví oku?

Tu, kde z divokého klestu,

Od kostela tři sta kroků,

Veliký čněl kámen v cestu:

Vchodem vršek otevřený,

Kámen v cestu postavený,

Kámen i ta celá skála,

Jakby tak od věků stála.

A žena se toho leká,

A hrůzou se vlasy ježí:

Celou tíží na ní leží

Zármutek a vina její.

I děsí se – však nečeká,

A ve strachu a v naději

Skokem síní známou běží,

Síní jdoucí pode skálu.

A hle! dvéře otevřeny

Do nejskvělejšího sálu;

Zlatem jen se svítí stěny,

Strop rubíny vyložený,

Pod ním sloupy ze křišťálu.

A s obojí strany dveří

Na podlaze mramorové

Plápolají dva ohňové:

Nade stříbrem po levici

Lunou oheň zhůru plane,

Nade zlatem po pravici

Sluncem pláti nepřestane.

A žena se s hrůzou blíží,

A ve strachu a v naději

Tu po jizbě se ohlíží.

Snad ji vábí stříbro, zlato? –

Ach, ona již nedbá na to! –

„Haha, mama! haha, mama!“

Ejhle dítě, dítě její,

Po celý rok oplakané,

Potleskuje ručinkama!

Ale v ženě není dechu,

A hrůzou se celá třese,

A ve zufánlivém spěchu

Chopíc dítě do náručí,

Dlouhou síní odtud nese.

A třesk, třesk! huhu! to hučí

Jí v patách ve vrchu klíně;

Praskot hrozný, vichr skučí,

Zem se třese, hluk a lomoz –

Jí v patách se boří síně!

„Ach, rodičko boží pomoz!“

V úzkosti tu zvolá žena,

Zpět pohlednouc poděšena.

A hle! jaká zase změna!

Ticho všecko, a tu z klestu

Veliký ční kámen v cestu;

Vše, jak jindy, zpořádáno,

Po vchodu památky není:

Právěť nyní dozpíváno

Krista pána umučení.

Ale v ženě není dechu,

A hrůzou se celá třese,

A ve zufánlivém spěchu

Dítě svoje odtud nese,

Nese, a na ňádra tlačí,

Jakoby se o ně bála;

Běží, sotva dech jí stačí,

Ač daleko za ní skála;

Běží, aniž se ohlíží,

Tam tou strání blíže lesu,

A ve strachu a ve plesu

Stane v chudé lesní chýži.

Ó jaké tu vzdává vroucí

Bohu svému žena díky!

Vizte slzy ty kanoucí!

Jak to dítě k sobě vine,

Líbá čelo, ručky, rtíky,

A zas k ňadrám je přitiská,

Jak celá v rozkoši plyne!

A hle! co se v klínku blýská?

Co to znělo? – Ryzí zlato!

To zlato, jež vloni byla,

Aby dítě si pohrálo,

Jemu v klínek položila.

A však ženu vábí málo,

Co ji tolik hoře stálo!

Stáloť ji, ach! slzí mnoho;

Leč děkujíc bohu za to,

Úžej’ drahé tiskne děcko.

Hořceť zakusila toho:

Že-tě velmi málo zlato,

A však dítě nade všecko!