Poklad.

Ti fryštátští usedlíci,

věřte, milí přátelé,

umívali různá kouzla,

rozmanité fortele;

a jak řízní byli hoši,

kteří bázně neznali,

o tom za dávných už časů

tento doklad podali:

Věděl Brynza o pokladu,

opatrný měštěnín,

nořil mysl dnem i nocí

přemítání do hlubin;

svolal posléz kamarády,

soukeníka, bradýře

a nad jiné fortelného

fryštátského krejčíře.

Dali hlavy dohromady,

usedli si na bobek

a pak Brynza, šňupna sobě,

s tajuplnou tváří řek’:

„Vím já, braši, o pokladu,

věřte, milí, žádný žert,

sedí na něm v hloubí země

ukrutánský černý čert.

Víte-li pak, braši moji,

o Opičím, víte-li?

Lesnatý to kopec velký,

snad jste o něm slyšeli;

loupežnický hrad tam stával,

příšerně se k nebi pnul,

ale kouzlem duchů mocných

do země se propadnul.

Pod tím vrchem loupežníci

kopávali mnohou sluj

a za nocí do těch slují

ukrývali poklad svůj;

a ten poklad, věřte, braši,

dosud v zemi netknutý,

neboť na něm ďábel sedí

jako k zemi přikutý.

Chcete, braši, chcete se mnou?

Chcete poklad vydobýt?

Chcete jako velcí páni

bez starosti žít a týt’?

Věc to sice choulostivá,

plna různé nástrahy,

ale stačí trocha kouzla

a pak trocha odvahy.“

Přemítali, rokovali –

„,Inu – ovšem – možná přec –

že jsou s čerty malé žerty,

totě také jistá věc.

Ale poklad – ten by ovšem – –‘“

kolena svá objali

a o milé čertovině

mudrovali, dumali.

„,Ale – strachy na valachy!‘“

dlouhý krejčí vyskočí:

„,Však už mám ten hokus pokus,

jenž i čerta ochočí!

Braši, poklad dobudeme,

jenom chytře, v pravý čas – –‘“

Šeptá krejčí, zasvěcuje,

tajuplně tlumí hlas. – – –

Nadešla noc tichuplná,

nadešla noc dumavá,

hrůzných mraků pod příkrovem

spala šírá dálava;

spaly lesy, černé lesy,

Olza jakby klímala,

nad ní kostra Opičího

příšerně se zvedala.

Ale lesem – co ty zvuky?

jaký šum to blíž a blíž? –

Fryštátští to měštěníné

k Opičímu spěli již;

odvážní to zaklínači,

tlustý Brynza s bradýřem,

s okuláry mistr sukna

s kouzelníkem krejčířem.

Šťastně došli, rozvázali,

šeptajíce tlumeně,

obřadů se krejčí chopil

opatrně, zkušeně:

ve kruh velký rozložili

čarodějné koření,

v pravo, v levo klaněli se

v zaklínání, v modlení.

Trouchnivých pak rakví zbytky

uložili v kruhu střed

a ve chvíli do tmy lesů

posvátný se oheň zved;

však v tom tichu pustých lesů,

v svitu rudých plápolů

klesla na ně hrůzná tíže

příšerného úkolu.

Zblednul Brynza náhlou bázní,

cvakly zuby bradýři,

soukeník jak bezduch klesl

k nohoum mistru krejčíři;

ten však, sám ač děsem spocen,

šeptal: „Braši, pozdě teď,

buďto poklad, aneb s čertem

vyrovnat se každý hleď.“

A už lopaty se chopil,

zaryl mocně v země hruď,

v tom však – jaký hluk to náhlý? – –

„Milostiv teď, Bože, buď!“ –

Zeleně to zasvítilo,

jako pohled upíří,

na prsa to hrůzně padlo

omdlelému krejčíři!

A tu, hrůzou uchváceni,

v nevýslovném zděšení

bradýř s Brynzou, soukeníkem

v běh se dali šílený;

horou, strání, lesem, plání

spěli v běhu zoufalém – –

hnalť je ďábel do Fryštátu

děsné hrůzy přívalem! – –

Leží krejčí v prostřed kruhu,

v mdlobě leží smrtelné,

na prsou jej k smrti tíží

hrůzné břímě pekelné;

a ty chvíle zvolna mizí

a ty chvíle teskně mrou

a kol něho vše se halí

neproniklou temnotou.

Vzplálo slunko nad Opičím,

rozesmál se bílý den,

ale mistr pod svou tíží

dosud hrůzou omámen;

chápe, že je v ďábla moci,

cítí ďábla děsný tlak,

tají dech svůj, nepohne se,

rozevřít se bojí zrak.

A po tváři a po těle

horký pot mu vyvstává

a ve hrudi duše chví se

osyka jak třesavá;

nectnosti a hříchy všaké

v paměti mu vyvstaly

a v sluch jeho bez ustání

„zatracen jsi!“ volaly.

Však tu kroky ozvaly se

hebkým mechem dušené,

z hloubí lesů hlasy valné

zašuměly tlumené;

Brynza sám to s druhy svými,

za ním farář, kostelník,

spěli k místu, na němž zmíral

nešťastný náš kouzelník.

Osvobodit mistra spěli,

zlomit spěli ďábla moc,

spasit duši, pokud možno,

než ji schvátí věčná noc;

a za nimi, co ty lesy,

zvědavců kruh bezměrný

prahnul spatřit povzdálečí

výjev hrůzný, příšerný.

Táhli k předu, táhli tiše,

náhle staví Brynza krok,

od krejčíře nešťastného

dělil je už pouhý skok;

hlédli na se ve úžase,

v nevýslovném strnutí,

jedni k smíchu ponoukáni,

druzí v hněvném vzplanutí.

Vždyťtě tamo na trávníku

leží mistr jako peň,

ale na něm – lidé dobří! –

macek jeho natažen!!

Krejčíře to vlastní kocour,

jenž mu prchl před týdnem,

na prsou tu pána svého

v spánku blahém, poklidném!

Zahučely lesy kolem,

v hlubinách se zachvěly,

smíchem hrdel nespočetných

kol a kolem hlučely! –

A za davem rozjařeným

kouzelníci zmučeni

táhli odtud ku Fryštátu

hanbou, hořem zlomeni. – – –

Nuž, ten poklad, braši milí,

není pouhá lichá báj,

neb ten poklad vskutku skrytý,

jak dí tato jinotaj;

čeká lepších dobývačů,

v srdcích vašich leží skryt,

čeká, až jej v žití zvolá

příští, lepší doby svit.

Však i my, jak oni čtyři,

vydobýt’ jej toužíme

a jak oni špatně čerta

zaříkávat umíme;

jako oni často mníme,

že nás tíží pekla host,

ač to vskutku náš jen kocour –:

kletá naše nesvornost. –

Utopme jen bez obavy

zlou tu kočku okatou,

zapuďme jen do všech pekel

nesvornost svou proklatou;

síly své a vůli spojme,

na vzdor škůdcům našim všem,

pak ten poklad, braši milí,

jistojistě dobudem’.