POKLADY KRÁSNÉHO SOBECTVÍ.

Kdo došel harmonickou samotou

tam, kde se bezpečným a svým být cítí,

svou spokojí se sudbou sluncem zalitou,

své k srdci tiskne žhavě prosté kvítí...

Však zápas věčný o to nejvyšší,

o svobodu svou, snílek usměvavý

přenechá zápasníkům... Neslyší

dnů bolesti, v svůj sen jsa vnořen žhavý...

Snů tolik záře, tolik života,

přeletných tolik dojmů v duši sahá...

Odstínem každá chvíle blyskotá...

a nezmařena-li, je nad vše drahá...

Noc, hloubek ticho... Jako moře rozlité

až v nedohledný obzor nepohne se...

Temnými květy voní tužby rozvité,

jich zavanutí pozdrav z dálky nese...

Jej vlastní duše plní starostmi,

sny zpívají mu, oživené květy:

„Zelené věnce kde as vezmem‘ my

na hlavy tanečnic, jež v divé lety

se pustily a víří, radosti,

kde k bohatým my hodům rozžhnem‘ svíce,

dost bílých těl kde najdem‘ k mladosti

a k hříchům svojím sladké slitovnice?“

Jej vlastní duše těší bohatství,

snesené s úctou posvátnou a vroucí,

ztajené síně, o nichž ten jen ví,

kdo zasvěcený v tužby nehynoucí

snů, bílé mramory v nich tlumící,

své šperky v lesku, nikdy nevídané,

vše jedinečnou řečí mluvící

a božstvem, jež jej milovalo, dané...

Jej děsí kroky v prázdných prostorách,

jež musí vždy, ach, něčím vyplniti:

Zda krásou? pravdou? dobrem? Jaký strach

jej jímá, musí-li kol záhad jíti...

Jej nenaplní starostmi dům knížecí,

ni zlatá koruna, vězení trůnů vratkých...

moc lhostejná mu, vrazi odvěcí,

sní ukolébán v rythmy vteřin sladkých...

On, skoupý na bohatství schráněné,

tak mimo život, lidstvo, všední děje,

sám ze svého pít bude pramene,

nikomu darů svých dát neuměje...

A vnořen v sebe zemře... Málo, žel,

jen přátel věrně za rakví mu kráčí...

To proto, že co měl, jim zjevit neuměl,

tak lítostně a bezútěšně pláčí...