POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE!

Vánice sněhová burácí v poli,

večer tak mrazivý, tmavý a pustý,

vše již sníh pokrývá – hory a doly –

obloha jeden mrak černý a hustý.

V chvíli té vyšla si ze skalných slují

nevlídná stařena, příšerná Zima,

divoké větry jí v loktuši dují,

již ruka na ňadrech ledových třímá.

Mířila k vesnici, světla kde plála;

nezkrotná zloba ji pohání k lidem.

Než došla k chaloupkám, sama se ptala:

Kde bych dnes zničila štěstí i s klidem?

Kde dýchnout zoufalstvím do jizby chladné,

pod vetchou pokrývkou mroucím již dětem,

v srdci, v němž naděje poslední vadne,

zmařiti vše, co se zvát může květem?

Kde v krbu zbořeném zapěti píseň,

že se krev zastaví při jejím zvuku?

Kde v okno setřásti ledovou tříseň?

Na čelo zoufalé kde vložit ruku? –

Domek tu při cestě dřevěný, malý,

snad že je nejmenší z celé té vísky,

sněhové peřiny střechu mu halí,

okna tak skrovna, a stěny tak nízky.

Ale v té světnici hlahol zní jasný,

třpytnými hvězdami okna se svítí;

kdo v domku přebývá, jistě je šťastný –

sem Zima nemůže, dál musí jíti.

Plíží se potají k mnohému prahu,

ve mnohé chaloupce lidé ji tuší;

nesmí však vejíti, dnes všude v blahu

chýlí se andělé nad lidskou duší.

K dvorci teď přichází; nad vískou chudou

pěkný dům zvedá se, vysoký, nový.

– Hoj! Tam snad bohatí v oběť mi budou,

mnoho běd skrývají bohatých krovy!

Vniknu jim do duší výčitkou děsnou,

rukou svou ledovou v ňadra jim sáhnu,

zavanu mrazem v jich veselosť plesnou,

v světle jim prázdnou noc přes oči stáhnu. –

– Kdo buší na dvéře? – Hospodář starý

zvedl se od stolu, do síně vyšel,

poslouchal chvíli ty bouřlivé sváry

severních větrův a mnoho v nich slyšel.

A takto přemýšlel ve staré hlavě:

Zlá je ta Zima – vždyť znám jich již mnoho –

ten, kdo má v hojnosti, přečká ji hravě –

šťasten, kdo udílí chudobným z toho.

Já dával vždycky rád, a syn můj také,

za to nám požehnal Pán Bůh zas více –

dnes štědrý večer jest v chaloupce všaké,

námi jsou šťastny též chudobných líce. –

Vrátil se do jizby k vnoučkům a dětem:

– To jen tak zima se dobývá v dvéře;

viď, hošku, ať se jen potlouká světem! –

A děcko nejmladší na klín zas béře.