POKOJNÉ DNY

Dřív

den ze dne a zas den

jsem šeptal ustrašen:

Je bůh –? Je ďábel jen,

jenž vychová a pochová –?

Je příroda jen surová –?

A v noci úzkostliv

jsem ticha ptal se: Kam

jdu – –? Odkud –? Účel mám – –?

Jen v lidstvu – vlasti – – nebo sám – –?

Či má jej pouze dálný, zářný svět,

krutého rozkošníka zahrada – –?

Ó, nad záhadou záhada –!

A matné blesky věd,

hlas zádumčivý tich,

stříbrný krásy smích

jen světlou muškou, jež

v křovinách shasne, než

k ní dojdeš, prohlédneš.

Vše zdání jen a klam.

A bylo tak, zvlášť na večer,

kdy do duše se vkrádá šer,

lstný našeptavač snů a běd,

že zdálo se, jen revolver

dát může jasnou odpověd.

Teď

vždy v pozoru, vždy na stráži

u ztraceného zápraží

plačících nocí, smavých dnů

se na nic neptám, netáži.

Teď žiju, žiju, prostý venkovan,

jenž se vším smířen, vyrovnán,

jenž s důvěrou svůj osud poprosí

a čeká pokojně, až pole porosí.

Jen ke svým oddaněj se pnu,

jak větve k nebi, květina,

jež kmen svůj družně opíná.

Jen uklidněnou duší svou

den ku dni, v každé hodině

více, více, horoucněji lnu

k životu, krásnu, rodině.

Toť poutníci, již dobrou zvěst

sem, na mou poušt vždy přinesou,

průvodčí hustou spletí cest.

Toť tří mí jasní bozi jsou,

k nimž modlím se a pracuji,

olejem tiše spaluji.

Vše jasné, prosté, čisté jest,

jak rosa, země úlitba

k uctění boha krásného,

jak malých dětí modlitba.

Nic neptám se a nechci nic,

jen sloužiti, jen dávat víc,

v plamenů prudkém objetí,

jen klidněj, tišej hořeti

pro život, pro sen, pro děti.