POKOJNĚ SVĚTLO

Pokojné světlo v okně, pokojný dům,

kdo vchází, kráčí vstříc srdci a rtům.

Kdo dobrý, už před prahem tuší,

že vítán je v závětří tichém

šetrné účasti blaživým smíchem,

jenž za duši podává duši.

Pokojné světlo – majáček na modré zátoce,

na pohled skoro nic, a jaký to div!

Co dálek je nutno mít za sebou dřív,

jak vichry je třeba být ošlehán divoce,

než srozumíš slůvku: tady mě máš!

a dechu, jímž dech se zajikne náš!

Taková světla posavad planou,

leč sama, tak sama a vždycky tak stranou,

k nim přichází člověk pěšinou nešlapanou;

když dojde, už by se nevracel víc,

jen zůstat chce, už si nepřeje nic,

je hotov s dalekým přáním,

jen to chce, aby ty cesty, jež ho sem přivedly,

modrem dálek co nejrychlej' vybledly

a aby honem zarostly za ním.