Pokojný večer

Rodina každá v městečku k šeru

doma již sešla se. Divoká réva

pokrývá domky v navečeru,

silnice naběhla v tmu jak céva.

Na silnici se světelná line

z oken všech prouha zlatová,

z práce kdo poslední přisel v stinné

předsíní, – skoupý na slova,

Každý domek již svými ožil

v sedraném oděvu.

Roboty den kdo prožil,

málokomu je do zpěvu.

Chvilka. A cinkají lžíce.

Mluví, kdo ví toho více.

Kdosi si vzpomíná v chvíli:

Kde pak se toulají mladí?

Muž dí a ženu hladí:

Také jsme takoví byli.

Tma je a podzim v městě,

ticho je v poli.

Měsíc je, lupení v cestě

krokem se drolí.

Rezavé listí pokrývá dlouhé zdi

prázdných, blátivých, spadaných zahrad.

Na nebi s večerem bledé souhvězdí

stříbrně do temna touží si zahrát.

Milenci nevidí, neslyší,

za městem, za vodou.

Ruku v ruce, ruku jdou v ruce,

dlouho jdou a dlouho jdou.

Jakoby bloudili po výši,

v srdci se blaženost netiší.

K radosti první jdou,

k první jdou muce.