POKORNÉ VÍTĚZSTVÍ

Jsem chudý jako polní kvítek,

nyní to vím,

když jsem poznal zázraky všeho míra,

když jsem si nemohl někdy odpověděti

na nejobyčejnější otázky.

Viděl jsem oči

a neuhádnu ani, proč se musí dívat,

viděl jsem rty

a neuhádnu ani, proč musí líbat,

viděl jsem srdce

a neuhádnu ani, proč musí trpět.

Takové prosté věci

a přece tak bezedně záhadné.

Jsem jen stvol ve větru,

jenž touží shořeti,

aby moh’ zasvítit do tmy,

pokynout hledajícím,

můj klas dejž zrní na chléb

pro hladovějící,

toho si přeji.

Slunce, omyj mé oči světlem,

aby sálaly dobrem a láskou,

nechť stanou se teplým vánkem

a deštěm na pole,

aby úroda potěšila mé bližní.

Ó, být prostý a jasný

jako pramének zurčící lukám!

Chodci se napijí z něho,

jsou veselejší a spokojenější

a nesou svou radost i jiným,

kteří na ni čekají

jako na uzdravení.

Nemějte z ničeho strachu,

příroda nad vámi bdí,

všecko tajemně souvisí,

a hrouda a vlna a záře

jsou vaši přátelé, kteří vám pomáhají žíti,

nejste opuštěni,

nejvzdálenější hvězdy pečují o vás,

neviditelné oči vás řídí,

neslyšitelná ústa vám radí,

zmatky a nesnáze jsou jen zkouškami vaší odvahy,

vždyť přírodní síly vám slouží,

vesmír čeká na pochopení,

ó, jaké je to dobrodiní

ožívat stále v božské rozptýlenosti