POKRAČUJE SE DNES V GENESIS I.

Teskní starý pámbů: nelze dál se dívat

na proklatou zemi! Třikrát běda všemu,

co jsem stvořil kdysi! Nyní Satan jásá,

a já bezmocen jsem. Zavřeli mě v nebe,

blesky vyrvali mi, ohně, síry není –

hněv můj k posměchu jim. A já klnu chvíli,

kdy jsem v tvůrčí muce člověka si vysnil.

K obrazu já svému jsem jej stvořil kdysi...

Člověk – šelma šelem! K Satanu se sklonil,

Satana jen vzývá každým činem svojím,

Satan vládne světem, Satan pánem všeho –

já jsem stínem, ničím. Vzpomínat jen možno...

Že jsem mluvil hromem? Že jsem bičoval je

biči plných uzlů? Kde těch dob je síla?

A já nezřel tenkrát děje časů dnešních?

Moh jsem tohle vědět? Moh jsem tohle tušit?

Mdlá je moje hlava, páže moje skleslé...

A ti dole stále říkají mi: pane –

Satana však míní krvavé ty duše.

Ani klnout nelze – kletby bez ran biče

jalové jsou skřeky. Čas by byl už umřít.

Smrti hrozná, velká – leč i ty jim sloužíš

a kdy pro mě nemáš... Dobrodinče tichý,

já svou roli dohrál... Třtina jsem a smutek..

Starou hlavu sklání do uvadlých dlaní

a proud slzí teče z povyhaslých očí,

a jak osyka se při bezvětří chvěje,

chví se starý pámbů ve svém pustém nebi.