POKROKÁŘSKÁ.

To věru rád juž jsem, že vyrostl jsem z všeho:

z těch žárů klukovských, jimž v světě rovných není,

z těch naivních nadšení a z mělké chvástavosti

a hubou prázdného až k smíchu vlastenčení.

Teď zralý chlapík jsem a rozumně se dívám:

ne hlásnou troubou být, jež prázdně bučí světu.

Ten Čechy zahubí, kdo nosí trikoloru

a lvíčka českého kdo nosí na baretu!

Je ducha nízkého, kdo probírá se v malém.

Co bílé, červené, to všechno se mi hnusí!

Že nejsem šarlatán, však pokročilec s časem,

i moje košile být na vzdor hochdeutsch musí.

A aby věděli, že stanovisko dětské

jsem dávno opustil, jen mezi Němci bývám,

a že jsem pokrokář, když Čechům nadávají,

si pevně držím pysk a moudře hlavou kývám.

Hm, to je spasení, když nápis napřed český!

Hm, to je zásluha, když vymoh’s hloupost vzdorem!

To všechno tomu je, kdo přehledně se dívá

jen strašně ku smíchu a někdy k slině skorem...

Víš, moje česká zem, je prabídné to s tebou,

a bude ještě hůř. Jsou Češi obmezení,

ty dosud nemáš nic a oč se dneska snažíš –

to věru k smíchu jen a vážného nic není!

Být v praksi vlastencem – ó, toho je nám třeba!

Být vážným vlastencem – ne hubou, ale prací,

to totiž uznávat, že Čech je strašný osel,

a vedle národů, že červíčkem se ztrácí.

Co voní po českém – že šmahem blbost jedna

a české umění že neznamená pranic,

a zase naopak, že šmahem jako z nebe,

co dobří přátelé nám posílají z hranic.

Jen trochu přehledu a nebýt starým krtkem,

jenž do Čech zahrabán a vystříhá se všeho,

co přijde odjinud – ne za čínskou zdí spáti,

leč aspoň kousínek mít soudu nestranného.

Jsou Češi sedláci a všichni hrozně nízko.

A každým pohrdám, kdo Čechem být se hlásí.

Jen trochu přehledu – a moudrým vlastencem být;

jen to tě, Česká zem, od jisté zkázy spasí.