POKRYTECKÁ PANNA

Mám krásu z mramoru a v páru očí laních

zříš Marnost se Smrtí si dávat políbení;

jdu časy lhostejná, zda štěstí nesu v dlaních,

či zda se za mnou krev na popravištích pění.

A pleť má, netknutá, jež měla odpoutávat

v sta tělech rozkoše, jak masky nehybná je;

sen z lásky rovníku do mého srdce zavát

má víčka umdlená a v barvách spleenu hraje.

Neb, země illusí! tajemství mého těla

se k slunci polednímu divě rozletěla

a pitá jeho září teď lásku vzala mi.

Co zatím po horách, snem ověnčená, kráčím

svým krokem hedvábným, nad tanec hadů sladším,

sten mužů, jako psů, zní touhou skalami.