POKUŠENÍ BRATRA ANGELA. (II.)

V zadu knihovny jsou dvéře.

Nápis nad nimi plá v šeře,

jaký nad peklem zřel Dante:

„Já jsem brána k městu strastí,

k zatracenců smutné vlasti.

Všaké naději se braňte,

kdo mnou vcházíte!“ – On vešel!

Ďábelský stín se tu věšel

na ty svazky v černé koži,

na ty stvůry haeretiků,

spuštěncův a odpadlíků

od pověčné pravdy Boží.

Nejčernější vybral z knih

a zas dveřmi ven se mih’.

Často nyní v skrytu cely

Angel sedal před zrcadlem,

vilnosť ve svém oku vpadlém,

čítal život Floribelly,

rouhání měl na rtu zvadlém.

Marně zvonek volá k choru.

Angel sedí v tajném vzdoru,

hýří při poháru vína,

hýří a vše zapomíná,

co ho stálo muk a trýzní,

odříkání, bičování,

nežli v sobě zmořil vášně,

a než Bůh dal jeho žízni

pokoj, mír a smilování!

Teď je pustil se řetězů

jako feny, řvoucí strašně

jako vlny, hřmící s jezů.

Satana, jejž dávno zhubil,

znova ve tmách srdce budil

a jak mu teď lící kmital

odlesk plamu pekelného,

na plátno jej štětcem chytal,

zvolna kresle ďábla svého...