POKUŠENÍ BRATRA ANGELA. (III.)

Fuj! – ten hnus! – ta stvůra dračí!

Každý, kdo jen malbu shlédne,

nakvap čelo křížem značí,

zachvěje se, hrůzou bledne,

odplivne a prchá z cely...

Okénkem se večer dívá.

Frater Angel osamělý

hořce hledí na svou malbu.

Zachvěl se. Vždyť na něj plivá

lid, jenž plivá na obraz! –

Aj! – co to? –zří novou šalbu?

Hrůza ďábla v slunku splývá

v jakés bolné zadumání,

jeho škleb je trpkým smíchem.

„Satan přec tak strašným není!“

zvolal Angel v udivení,

„a to, co zde sluje hříchem,

přírody je hlas, jež volá

a jíž nikdo neodolá!“

Ne – teď obraz hnul se zas!

Polehounku otvírá se

jako brána z jiných světů

a z té brány, rovna květu,

kyne ruka – pravá, levá,

šumí bílý hedváb šatu,

až tu z rámce celá děva

vyskočila v letném chvatu

sametovým střevíčkem

na dlážděnou cely zem.

„Nelekej se, duše milá“,

s úsměvem naň promluvila,

ramenem jej ovinula.

„Pojď, již dlouho tebe hledám!

U klášterní brány sedám,

zda bych tě kdy zahlídnula,

a ty na krok nevycházíš!

Na kolenou se tu plazíš

v mrtvém, dusném klášteře!“

A tu na okénko cely

spjaté révou do úponků

hrdličky dvě přiletěly.

Sameček se k družce shýbá,

oblétá ji, hladí, líbá,

a jak hudba rajských zvonků

hlaholí to z ptačích rtů:

Máj už tu! Cukrů! cukrů! – –

„Prchni! Já jsem princezna,

prchni se mnou v důvěře!

U moře mám bílou villu,

prchni, krásný, do asylu!

Krajina je líbezná,

v oranžích tam vánky hrají,

vůni květů kolébají,

a hrdlička volá v háji.

Tam budem žít v lásky ráji

jako zabloudilí v báji,

tam při mořském šumění

vzdáš se snům a umění...“

„Nemohu! – Jsem vázán slibem!“

„Jenom pojď! My sliby slíbem!

Láska – první přikázaní!“

A on vzdal se jí jak maní.

Objat horkým ramenem,

šel s ní ve snu zmámeném

tichem chodeb, schody dolů.

Došli k dveřím sakristie.

Slyšet, jak se v snivém molu

z chrámu lije melodie

žalmů pění zbožných mnichů...

„Angele, jsi sakristánem,

zlata, klenotů jsi pánem,

drahý kalich vezmi v tichu,

na cestu ať zlata máme!“

Šel, odemkl skříně známé,

s klenotem se k dívce vrací –

Tu se ozval chodbou lomoz,

mnichové jdou právě z choru! –

Dívka vzkřikla na kolenou:

„Pomozte! Kdo dobrý, pomoz!

Slitování mějte s ženou,

přispějte slabému tvoru!

Hle, ten kalich, muži svatí...“

Bratři bledi, hrůzou jati,

stáli kolem v černém hávu.

Opat došel vážným krokem,

stanul přísně, ptal se okem:

„Angele, kdo jest tu v právu?“

Angel, jako bleskem sklán,

spadl na zem na kolena,

čelem bil: „Mě svedla žena!

Milosrden buď mi Pán!“

– „Monastýra hanba světem

zítra půjde dračím letem.

Angele, co spáchal’s nyní!

Znova vrážíš Kristu hřeby!

Otec řádu pláče v nebi

a dav nepřátel se šklebí!“

Bolné ticho zvučí síní.

Angel v hrud' se bije, v tváře. –

„Bratři, hle, on sám se viní

a náš Bůh je Bohem lásky,

praví opat. – „Do žaláře

zaveďte jej na pokání!“

„Půjdu, otče, bez otázky,

přijmu pouta bez reptání:

dovol jen, ať svatá Panna,

mojí rukou malovaná,

do mých hříšných očí plane!“

Opat kynul: „Ať se stane!“