POKUŠENÍ BRATRA ANGELA. (III.)
Fuj! – ten hnus! – ta stvůra dračí!
Každý, kdo jen malbu shlédne,
nakvap čelo křížem značí,
zachvěje se, hrůzou bledne,
odplivne a prchá z cely...
Okénkem se večer dívá.
Frater Angel osamělý
hořce hledí na svou malbu.
Zachvěl se. Vždyť na něj plivá
lid, jenž plivá na obraz! –
Aj! – co to? –zří novou šalbu?
Hrůza ďábla v slunku splývá
v jakés bolné zadumání,
jeho škleb je trpkým smíchem.
„Satan přec tak strašným není!“
zvolal Angel v udivení,
„a to, co zde sluje hříchem,
přírody je hlas, jež volá
a jíž nikdo neodolá!“
Ne – teď obraz hnul se zas!
Polehounku otvírá se
jako brána z jiných světů
a z té brány, rovna květu,
kyne ruka – pravá, levá,
šumí bílý hedváb šatu,
až tu z rámce celá děva
vyskočila v letném chvatu
sametovým střevíčkem
na dlážděnou cely zem.
„Nelekej se, duše milá“,
s úsměvem naň promluvila,
ramenem jej ovinula.
„Pojď, již dlouho tebe hledám!
U klášterní brány sedám,
zda bych tě kdy zahlídnula,
a ty na krok nevycházíš!
Na kolenou se tu plazíš
v mrtvém, dusném klášteře!“
A tu na okénko cely
spjaté révou do úponků
hrdličky dvě přiletěly.
Sameček se k družce shýbá,
oblétá ji, hladí, líbá,
a jak hudba rajských zvonků
hlaholí to z ptačích rtů:
Máj už tu! Cukrů! cukrů! – –
„Prchni! Já jsem princezna,
prchni se mnou v důvěře!
U moře mám bílou villu,
prchni, krásný, do asylu!
Krajina je líbezná,
v oranžích tam vánky hrají,
vůni květů kolébají,
a hrdlička volá v háji.
Tam budem žít v lásky ráji
jako zabloudilí v báji,
tam při mořském šumění
vzdáš se snům a umění...“
„Nemohu! – Jsem vázán slibem!“
„Jenom pojď! My sliby slíbem!
Láska – první přikázaní!“
A on vzdal se jí jak maní.
Objat horkým ramenem,
šel s ní ve snu zmámeném
tichem chodeb, schody dolů.
Došli k dveřím sakristie.
Slyšet, jak se v snivém molu
z chrámu lije melodie
žalmů pění zbožných mnichů...
„Angele, jsi sakristánem,
zlata, klenotů jsi pánem,
drahý kalich vezmi v tichu,
na cestu ať zlata máme!“
Šel, odemkl skříně známé,
s klenotem se k dívce vrací –
Tu se ozval chodbou lomoz,
mnichové jdou právě z choru! –
Dívka vzkřikla na kolenou:
„Pomozte! Kdo dobrý, pomoz!
Slitování mějte s ženou,
přispějte slabému tvoru!
Hle, ten kalich, muži svatí...“
Bratři bledi, hrůzou jati,
stáli kolem v černém hávu.
Opat došel vážným krokem,
stanul přísně, ptal se okem:
„Angele, kdo jest tu v právu?“
Angel, jako bleskem sklán,
spadl na zem na kolena,
čelem bil: „Mě svedla žena!
Milosrden buď mi Pán!“
– „Monastýra hanba světem
zítra půjde dračím letem.
Angele, co spáchal’s nyní!
Znova vrážíš Kristu hřeby!
Otec řádu pláče v nebi
a dav nepřátel se šklebí!“
Bolné ticho zvučí síní.
Angel v hrud' se bije, v tváře. –
„Bratři, hle, on sám se viní
a náš Bůh je Bohem lásky,
praví opat. – „Do žaláře
zaveďte jej na pokání!“
„Půjdu, otče, bez otázky,
přijmu pouta bez reptání:
dovol jen, ať svatá Panna,
mojí rukou malovaná,
do mých hříšných očí plane!“
Opat kynul: „Ať se stane!“