POKUŠENÍ BRATRA ANGELA. (IV.)

První ruměn slabé zory –

jako když okřívá chorý –

líbá hory, sahá mříží

do žaláře na tvář mnicha.

Frater Angel v poutech leží,

na svůj obraz v dumách zírá;

zlatá zář jej obestírá,

Panna rty své otevírá:

„Angele, mé drahé dítě!

Vidíš, tak tě ve své sítě

vlákal věčný lidstva vrah!

Andělem-li Božím sluješ,

proč jen nebe nemaluješ,

proč jsi v propasť pekla sáh’?

Nyní pojd’ a ráj zas maluj!

Perutí svých nezakaluj

v hříšném vášní vzplanutí:

moje krása nech ti stačí,

netuž po peruti dračí,

máš-li křídla labutí!“

Tak mu děla, plna touhy,

a zas byl tu obraz pouhý.