POKUŠENÍ.

Hus ležel spoután, ke zdi přikován

v ponuré kobce, do níž vnikala

měsíčná záře zrezivělou mříží

a na zeď chladnou, vlhkou kreslila

pochmurný, černý kříž jak na rakev.

Večerním tichem zněl jen chvílemi

krok stráží za dveřmi a z daleka

sem doléhaly zvonů hlaholy,

jež ze všech věží v městě hučely

po celé týdny, co se konal sněm.

A vězeň vzpomínal těch prvních dnů,

kdy přišel do města, kde ruch a hluk,

jek pištců, kejklířů i zbraní chřest,

víření bubnů, křik a hlučný smích

kol něho vřel, že všecek omámen

se davem potácel, kde v ulicích

se tolik lidu tísnilo, že stěží

se dostal k domu Fidy nábožné,

u které bydlil. Ač již každý dům

někoho hostil, přece den co den,

ba každou hodinu se sjížděli

sem noví hosté ze všech světa stran,

že ani kláštery již pojmouti

nemohly příval všech těch prelátů

a kardinálů, knížat církevních,

již v skvělém průvodu svých dvořanů

do města vjížděli jak králové.

A za nimi se valil branami

biskupů, mnichů nespočetný dav

a s nimi šlechta, výkvět křesťanstva,

z všech končin světa, z Flander, ze Španěl,

z Anglie, z Italie, z Francie.

A vřava rostla. V těchto prvních dnech

Hus často městem bloudil roztruchlen

tou hlučnou radostí a častokrát

byl stržen davem, který v ulicích

po celý proudil den. Tak jedenkrát

se dostal k paláci, v němž přebýval

sám svatý Otec, právě ve chvíli,

kdy z něho vyjel s hledím spuštěným

na černých koních v rudých čabrakách

dav rytířů, již byli oděni

od hlavy do pat v modré brnění;

vztyčeni v třmenech, v rukou třímali

vysoké dřevce s pruhy pestrými,

strmící hrdě k nebesům jak les.

A za rytíři, rovněž na koních

zlatistě plavých, spousta biskupů

v jiskřících infulích a ornátech,

z nichž drahokamů blesky sršely,

dál množství pážat v drahých kabátcích

se znaky vyšitými na rukávech,

pak trubačové, garda, heroldi

a konečně v své zlaté karosse,

tažené šesti páry sněžných ořů,

sám papež seděl v plášti ze zlata,

s tiarou na hlavě. Hned za karossou

na bílých klisnách jela družina

zářících dam, jež byly oděny

v brokáty vzácné, stříbrem prošité

a drahokamy poseté; z pod čapek,

vroubených kožišinou, splývaly

nádherné, bujné jejich kadeře

na skvělá, obnažená ramena.

Na konec římská šlechta, dvořané

a celý průvod uzavřen byl zas

trčícím lesem pruhovaných dřevců.

Když průvod zmizel, v dáli dozněla

bouř koňských kopyt, která křesala

déšť jisker z dlažby, tu se probíral

jak ze sna těžkého. To zjevení

nádhery světské, Pýchy pohanské,

jež právě v město v zlaté karosse

slavila hrdý vjezd svůj vítězný,

to tedy papež, Kristův náměstek,

jenž jede na mši jako satrapa

s tiarou zlatou v davu kurtisán...

Hus kráčel městem smuten, zamyšlen,

že nevěděl, kam nohy nesly jej,

a vyšel z brány, ubíral se poli,

až došel ke kříži, jenž přes cestu

stín dlouhý vrhal. Na něm do kraje

ramena spásná Kristus rozvíral.

Zde poklekl a vroucně modlil se

za hříchy své, za spásu věřících

a prosil Boha, by jej ochránil

před davem jeho krutých nepřátel

a dopomohl pravdě k vítězství.

Tu, když své oči zvedl ke kříži,

se zdálo mu, že Kristus hlavou hnul,

že z hrudi se mu vydral tichý vzdech

a jeho očí smutných, sšeřelých

spočinul na něm pohled útrpný...

Či byl to klam? Když znovu pohlédl,

na kříži visel Kristus nehybně,

leč v srdci svém Hus náhle pocítil,

že nikdy již se do Čech nevrátí

z tohoto města, v tichý domov svůj,

v ty širé pláně, pole zrající,

jež vítr čeří s měkkým šelestem,

že po nich vlny stříbrozelené

jak stíny jdou, v ty bílé dědiny,

rozseté v blatech, v lesy stopené,

kde lid se často scházel pod lipami,

by slovo boží slyšel z jeho úst.

Teď věděl jistě: tam se nevrátí.

A smutek duši jeho zastínil

jak dusný mrak, jak duši Kristovu,

když v Getsemanské klečel zahradě

sám v modlitbách... Hus tiše vstal

a bral se k městu, vešel do brány

a cestou zvolna jeho myšlenky

se k přítomnosti opět vracely,

na při svou myslil, vzpomněl průvodu,

s nímž ráno setkal se, a netušil,

že ještě dnes se octne tváří v tvář

svatému Otci zas. Když došel k domu,

ve kterém bydlil, uzřel před vraty

stát zástup žoldnéřů a nahoře

zastihl Jana z Chlumu, přítele,

v rozepři prudké s dvěma biskupy,

jimž papež kázal Husa přivésti.

Když vyslechl Hus jejich poselství,

na prsou zkřížil ruce pokorně

a tiše odvětil: „Jsem připraven.“

A znovu zaševelil jasný hlas

mu v srdce hloubi: Již se nevrátíš.

Pak objal Jana z Chlumu, přítele,

kterému slzy z očí vytryskly

při tomto loučení, a s biskupy

v průvodu žoldnéřů se ubíral

v papežův palác. V síni nádherné,

do které vešli, v sloupech mramorných

jak v zrcadlech se rděly odlesky

rouch kardinálů, kteří kolem nich

se smáli, hovořili v skupinách,

a v pozadí na stolci ze zlata

Hus nyní opět spatřil papeže,

jak v bílém rouše, v čapce nachové

a lemované peřím labutím,

o lenoch opřen, živě rozprávěl

s nějakým patriarchou. Za stolcem

ze sboru žen co chvíli vznesl se

jásavý smích jak v slunci vodotrysk.

Zvlášť dvě z nich byly skvělé, opojné,

zářivých očí, nedočkavých rtů,

kvetoucích krví. Jedna kypící

jak Fryne, zlatých vlasů nádherných,

na šíji spiatých velkým smaragdem,

si s pavím pérem hrála s úsměvem,

co druhá, temná, s modravými vlasy

jak letní půlnoc, líně loupala

veliký oranž, sedíc na stupních

prestolu papežova. Zmlkl hovor,

když vstoupil Hus, a papež, upozorněn

nastalým tichem, chvíli upíral

naň mlčky zrak a kolem úzkých rtů

mu kmitl úsměv. Jako bystrý muž,

zkušený světa, rázem prohlédl

to srdce čisté, příliš prosté však,

a pravil mírně: „Synu, slyšel jsem,

že doma v Čechách mnohý šíříš blud,

což se mi nelíbí.“ A Hus mu odvětil:

„Ó, svatý Otče, raděj zemřít chci

než bludů hájit, proto přišel jsem,

bych dal se poučit.“ A s povzdechem

mu papež pravil: „Krásná slova díš.“

A znova úsměv sotva znatelný

jen jako stín mu kmitl kolem rtů,

leč o Husa již nestaral se víc,

o čemsi dlouho mluvil s biskupy,

pak s trůnu vstal a bral se ze síně

a za ním celý dvůr... A ženy dvě,

když mimo Husa šly, ta zlatovlasá

jej pošimrala pavím pérem svým

po bledé tváři, pravíc se smíchem:

„Proč jsi tak vážný, život jest jen jeden!“

A druhá, černovlasá, s úšklebkem

jen pohodila tmavou kšticí svou

a zasykla: „Fi, jak je ošklivý!“

a při tom do tváře mu hodila

hrst oloupané kůry s oranže.

A sotva odešli, hned vešla stráž

a obsadila vchody do síně.

Tak Hus byl jat. A od onoho dne

byl jeho život cestou křížovou

z vězení do vězení. Na konec

se octl v této kobce žalářní,

kde týdny dlel již ke zdi přikován

a na soud čekal. Zda se dočká kdy?

S povzdechem schýlil hlavu na prsa

a víčka jeho, bděním zmučená,

se zavírala; ještě nejasně

poslední obrazy se kmitaly

před zrakem duše jeho, bílá ves,

kus lesa, rybník, tváří, barev směs,

pak vše se mátlo, vše se šeřilo,

jak mlha když se snáší do kraje,

až usnul zcela... Náhle v jeho sny

se ozval jako ptáka noční skřek

sten ostrý těžkých dveří žalářních,

jež někdo otevřel... Když zvedl zrak,

před sebou spatřil v záři měsíčné,

jež plným proudem oknem padala,

stát mnicha, starce, v hávu řeholním

svatého Dominika. Šedý vous

na prsa splýval mu a pod čelem

vysoko sklenutým houšť obočí,

z níž jeho žhoucí oči šlehaly

jak blesků plná noc. Nos orličí

ve vpadlých tvářích jemu dodával

vzhled ptáka dravého. Tak chvíli stál,

zřel mlčky na Husa, než promluvil:

„Tys tedy přišel. Věděl jsem, že přijdeš,

že přijít musíš. Celý život tvůj

já pozorně tě z dáli sledoval,

tvůj každý krok, ač toho netušils,

a řetěz, k němuž byl jsi přikován,

já pevně v ruce držel. S počátku

mně vhodným zdálo se ti povolit,

bys volným cítil se. Mně líbil se

tvůj krásný vzlet a zápal horoucný,

s nímž mluvils k davům. Chtěl jsem učinit

si z tebe nástroj k větší slávě Církve

a dvakrát Pálče k tobě poslal jsem,

bych nabídl ti mitru biskupskou.

Tys odmítl. Já čekal trpělivě,

že přece změníš svoje úmysly,

když ale ničils vlastní dílo mé,

plod mého přemítání dnem i nocí,

tu déle čekati jsem nemohl.

A teď tu ležíš ke zdi přikován!

Což myslils, bloude, když jsi přišel sem,

že vnutíš svoji vůli koncilu,

své přesvědčení, malou pravdu svou?

Ty, prostý snílek z české vesničky,

zapadlé v blatech, v lesích divokých,

chceš čelit sněmu slavných doktorů,

učenců velkých, kteří život svůj

v klášteřích zasvětili badání?

Či domníváš se ve své prostotě,

že to, co myslils, dávno před tebou

i jiní nemyslili, hlouběji?

Mlč, nemluv, dobře vím, co říci chceš,

neb všechno znám, co mohl bys mi říci.

Já pročetl tvé knihy, díla tvá,

tvé traktáty a tvoje obrany.

Ač mnohé není v nich, co tobě teď

za vinu kladou, přec je dosti v nich,

zač můžeš být co kacíř upálen.

Vím, že jsi ochoten i život svůj

za pravdu položit, neb, možná, tušíš,

že zakolísala by pravda tvá

tam ve tvé vlasti, kdybys smrtí svou

jí nestvrdil. Jsi tedy hrdinou

jen jaksi z nutnosti... Či v duši tvé

ctižádostivost klíčí chorobná

být ve všem svému Mistru podoben,

že hoříš touhou, abys jako on

též mučednickou smrtí umíral?

Znám duchy stokrát vyšší než jsi ty,

již neváhali by ni okamžik

vše odvolat. Což svatý Petr sám

třikráte svého Mistra nezapřel,

by nevydal se lidu na posměch?

Tvé dětinství, hleď, budí úsměv můj,

ač usmívat se nebývá můj zvyk.

Ctí ovšem každý vzory, za nimiž

se v žití ubírá, ten Alexandra

a jiný Caesara; tvůj ideál

je tedy Kristus. Jeho příkazů

chceš poslušen být, jeho nauky

jen ryzí, čisté... Víš-li však co chceš?

Zda přemýšlením změřils onu propast,

jež dělí svět a jeho nauku?

Jen ohlédni se trochu v dějinách,

na oněch čtrnáct přešlých století

od jeho smrti. Kde zříš člověka,

jenž životem svým jeho učení

se trochu přiblížil? Snad jediný

František z Assisi, ten čistý bloud,

u něhož svatost zkvetla z choroby

jak z bahna lilie. Když zjeví se

za čtrnáct věků člověk jediný,

jenž uskuteční v celé ryzosti

nauku jeho, zdaž to důkaz není,

že příliš zrůdná jest a že se příčí

povaze lidské? Uvážils to vše?

Jen chvíli zamysli se nad lidstvem,

hleď v jeho zástupy, jež na tvářích

vyryty mají všechny neřesti,

zde chamtivost, jež dychtí po statcích

a jako v poušti za dob Mojžíšových

jen zlatému se koří teleti,

zhýralství, chlipnost, pýcha, obžerství

se šklebí na tě z očí pohaslých,

tam tyran kráčí, jenž by vyvraždil

půl země své, by trůn svůj upevnil,

a všichni baží jenom po moci,

ne vladaři jen, také všichni ti,

již mají masku ctnosti na tvářích,

proroci, světci, věštci, asketi,

i v jejích srdcích klíčí moci sen

a obětují světa nádheru,

by vládli na nebi tím jistěji.

A ty bys hříchy jejich měřit chtěl

Kristovou nedostižnou naukou

a vehnati je všechny v šílenství?

Jak jinak matka Církev laskava!

V ní každý zlosyn, i ten největší,

útěchy dojde, míru, odpuštění,

jen když se kaje, vyzná v pokoře.

Toť síla Církve. Církev jediná,

ne zákon Kristův, lidem pomáhá

unésti tíhu jejich zločinů.

Toť síla naše, to je síla má:

neřestí volnost, možnost spasení,

ten štěstí dar, jejž držím v rukou svých

jak svatý grál, jak rubín svítící,

nassátý krví, skutý zločiny,

jenž pojí lidstvo v celek jediný.

Co za něj žádám? Pranic pro sebe,

neb pro mne není světa mimo svět,

jsem prost všech illusí a vím, že smrt

je konec všeho. Za ní není nic,

ni ráj, ni peklo, pranic, ani Bůh.

Ty zachvěl ses? Ó, chápu, děs tě jímá

z těch příkrých srázů lidské myšlenky,

z těch vrcholů, kde vane ostrý vzduch

pro tvoje plíce. Nikdy nepochopíš,

co muk mne stálo, trýzně, zoufalství,

co hrůzy, jež mi duši drtila,

než přiměl jsem ji, aby hleděla

bez bázně v tyto temné propasti...

Když s vrcholů těch strmých, mlčících

jsem zíral dolů v lidské hemžení,

v ten marný zápas s vlastní hříšností,

tu soucit jal mne s jejich zoufalstvím

a sňal jsem břímě s jejich svědomí.

Jak divem zazářil jim celý svět,

úzkosti prchly, byli šťastni zas.

Tak bez Boha jsem stavěl boží chrám,

to velké dílo svého soucitu,

jež stojí nyní téměř skončeno.

Co žádal jsem? Jen kázeň, poslušnost.

Za jejich volnost jsem jim štěstí dal,

neb lidem není třeba svobody,

by šťastni byli. Teď ty přicházíš,

bys bořil zas, co léta stavěl jsem,

a v lidské duši nítíš opět vzdor.

Ví Bůh, že ztrestám každou takou pýchu.

Neb i ta nejpevnější budova

se zřítí, kdyby každý kámen měl

svou vlastní vůli, kdyby každý sloup

chtěl vzdorně hlavicí svou potřásat.

Poslušnost, kázeň tmel je zázračný,

jenž pojí všechny v celek jediný,

a hrdě k nebi vznáší zlatou báň.

Toť dílo mé. A kdyby papež sám

chtěl ohrožovat jeho trvání

a kdyby třebas tři, jak teď se děje,

je všechny srazím v prach a rozdrtím.“

Při slovech těch se stařec růsti zdál,

ze zraků jeho blesky šlehaly,

a jeho hlas pod klenbou žalářní

zněl jako hromů dálných dunění.

Hus ale mlčel, skloniv hlouběji

svou hlavu k hrudi. Oba mlčeli;

až po chvíli kmet zase promluvil:

„Hleď, synu milý, poslyš radu mou,

svůj zanech vzdor, své bludy odvolej,

neb jsou to bludy, věř. Až budeš stár

tak jako já, pak budeš moci říci,

co pravda jest, pak teprv uvidíš,

jak mládí tvé tě vedlo na scestí.

Hleď, mám tě rád, neb vážím si tvých vloh

a zápal tvůj, tvé čisté nadšení

by mohly platné služby vykonat.

Chceš se mnou jít a ruku přiložit

k velkému dílu, které buduji?

Tvůj žalář otevru a poctami

tě zahrnu. Chceš berlu biskupskou?

Nuž, máš ji mít. Chceš kardinála nach?

I ten ti dám. A svému národu

prospěješ víc než marným vzdorem svým.

Ty mlčíš? Odmítáš?“ Tu ztichl kmet

a čekal chvíli odpověď svých slov,

když nedočkal se, dodal tvrdě již,

jako by lámal třtinu rozsudku

nad hlavou Husovou: „Měj tedy smrt!“

A nezavadiv okem o vězně,

opustil žalář. Teprv po chvíli,

když vešel žalářník a vody džbán

postavil na zem tiše, nad vězněm

truchlivě hlavou kýv’, tu teprve

Hus probíral se jako z mrákoty

a obrátiv se k němu, smutně děl:

„Ó poslyš, bratře, měl jsem strašný sen,

že přišel ďábel ke mně přestrojen

v řeholní roucho, by mne pokoušel.“

Tu žalářník se sklonil k Husovi

a šeptal mu: „Ó bratře, co jsi snil,

to nebyl sen, neb tebe navštívil

sám velký inkvisitor kardinál.“