Pokušení.

Když na poušti jsem dlel a snul své plány,

jak setřást jařmo, kterým spjato lidstvo,

přistoupil ke mně černý pokušitel:

Pamatuj na svůj chléb a dej si pozor!

Máš dobré bydlo, což pak tě už trká?

Hleď s mocnými vždy z jedné mísy jídat,

mlč k chybám, polichoť – a moc ti zbude!

Ne samým chlebem živ je člověk boží.

Bůh živí lilije a krmí ptáky –

snad pěvce svobody uživí taky.

A nedá-li mi chleba, dá mi nebe.

Tvá mysl vskutku hrdinská je. Žasnu!

Tys povolán, obrodit celé lidstvo.

Jen jedné rány třeba, vzdorné, prudké,

jen vzkřiknout na věži a skočit dolů –

jen mečem rázně udeřiti v bránu –

a ihned Blaník otevře své síně –

nesčetný zástup rytířů se vzchopí –

jich koňstvo zarže, bujně zadupotá –

nad tyrany tvůj prapor zabuchotá –

jen skočit, zařvat, jen se řádně opřít!

I ne, roháčku! Nečekám já divů,

ni náhlých převratů, ni Blanikiad.

Pomálu musí pilovat se okov!

Pozvolna musí drobit se zeď Bastill!

Je třeba opatrným být jak hádě

a sprostným jako holoubátko bílé.

Máš věru pravdu! Opatrným býti,

toť vrchol taktiky. Jen opatrně!

Svou positivní prací získat vlivu,

domoc’ se slávy, knížecího stolce –

pak lehce zatočíš tím dle své vůle!

Je věčná škoda tvojí skvostné vlohy!

Nech zápasů a zpěvů Tyrtajových

(„Fuj!“ politické písni volal Goethe!)

a věnuj se jen tiché tvorbě svojí,

a vavřín slávy ovine tvé čelo

a nesmrtelnost dotkne se tvých skrání –

vysoko vstoupíš na Parnas...

Když úpí lid, vem jas a slávu ďas!

Apage, Satanas!