Pokušení.

Já k svému obrazu si ženu utvořil.

Hle, z fantasie mé a touhy rozechvěné

má vstává Vládkyně, má Anadyomene,

svou vůní napouštíc mi umdlévání chvil.

Já snění zárodky jsem v prsť své duše vsil,

ve ville rozkoší, na březích prázdna sněné,

jsem žár svůj vysálal v klín ženy vybájené,

a snem svým podveden, svůj chrám jsem podpálil.

Dost toho šílenství, dost výkřiků a klení!

Spíš dumy pokání! Má duše ospalá

nechť raděj’ přemýšlí o příštím probuzení!

Však marno vše. – Dál prýští žádost mdlá

do lásky basinů, kde polibků Tvých rdění

skrz mlhy kající se zachvívá a plá.