POKUŠENÍ.

Kolikrát za noci – není to smyslů klam –

celou mou bytost to do duše omámí –

čelem já už se jí pomalu dotýkám,

do tváří chladem svým skoro už dýchá mi...

Záclono zrádná, ty přede mnou visící,

oči radš zavírám, slepcem bych přál si být –

ale mé prsty zlou chvějí se zimnicí:

moci tě nadzvednout, moci tě odstrčit!

Záclono hebká, ach moci tě servati,

skočit a ukrást, co vůbec smíš míti rád!

Ruce se nematou, pevně v té závrati

drží už, drží tvůj stříbrný vodopád –!

Strhni ho! Líný tam spí možná osud náš,

ale ty na zázrak věříš spíš chvíle té –

jako když do vody uvadlou růži dáš,

tvůj život naposled, slavně však rozkvete!