Pokuta odpadlíků.

V Pasově se chystal valem

k válce biskup Leopold,

hořelť býti Čechův králem,

leč kde vojsko vzít a žold?

Tu mu při hostině v hradu

umluvenou dali radu

Sulz a Ramé s Tanaglem:

„Verbuj, drancuj Českou zem!“

„Ano,“ pater Heinrich kývá,

„k Praze, tam je zlata dost,

rychlý čin půl výhry bývá,

královský ti kyne skvost;

těžkým stal se Rudolfovi,

rychle, nápadník než nový

proň si přijde, Matiáš,

ty jej vezmi, pane náš!

Sotva Ramé v boje víru

k Praze táhl jako mor,

přešlo devět oficírů

českých stavů v jeho sbor.

Pěkní hoši, povedli se:

nad právo jim krůta v míse,

nad svobodu děvčat stan,

nad vlast vína plný džbán.

S vlky vyli, vlky byli,

běda, kdo jim v spáry pad’;

vraždili a loupežili,

co jim otec, matka, brat?

Na kostky a vrhcábnice

stále zlata chtěli více,

drancovali hrad i ves,

s Pasováky stejná směs.

Smál se Ramé lotrův píli:

„Bravo, bratří, radost mám,

tužte se jen, v pravou chvíli

vrchníky z vás udělám!

Znáteť v Praze všecko všudy

nuž z čtyř stran ať kohout rudý

kokrhá v tom moři střech –

rád bych je zhlíd’ v plamenech.“

Marně; nevzplanula Praha,

leč kol ní vzplál krutý boj,

Čech rval škůdce, kosil vraha,

plašil dravců běsný roj;

prchal Ramé, divým honem

za ním Althan s Balderonem,

i štkající Aquent mnich...

Leopolde, kde tvůj pych?

Kde tvá děla, mušketýři?

kde lancouchů pestrý zjev?

Rozprchli se jako pýří,

jako v bouři hrstka plev;

pádí po dvou na komoni,

český lid je z doupat honí,

na nivách rve, na ladech;

hyne síla, slábne dech.

K Berounu se vrazi hnali,

za nimi se Vchynský zved’,

voje bily se a klály,

Ramé hněvem, rud’ i bled’;

prchal k řece, prchal k mostu:

„Kdo mne zbaví českých hostů?

Vozy v bahně, Vchynský záz

moří, rve a bije nás.“

Na to devět odpadlíků:

„Chceš-li, vůdce, s lidem, věz,

zastavíme v okamžiku

kopí honící nás les;

viz, jak se nám v zádech množí!

Nač nám dbáti špíže, zboží?

Obětuj je, a jsi prost,

k braní zbude ještě dost!“

„Dobrá, konejte jak mníte;

ustoupí-li protivník,

a můj voj-li zachráníte,

královský vám kyne dík;

krom hejtmanských bandalírů!...“

Tu v ráz devět oficírů

strhli most až do podpor.

Volně prchal Němců sbor.

Utíkali, ale z deště

v zmatku přišli pod okap;

jako tchoře v pevné kleště,

Trnavský je v lesích lap’;

sevřel je a lidu k vděku

hnal je z bahen do záseků,

porubal jich do tří set –

Ramé klel a hryzl ret.

Jak tlum lačných vran a výrů

prchli Němci tam i sem,

ale devět oficírů

přec vyvázlo životem.

Div-li to, či zrada pouze?

Ramé nepřemýšlel dlouze,

svraštil čelo, zaťal pěst:

„Zbit jsem; zrádců vinou jest!“

Na komoni k pánu letí:

„Boje vin jsem, pane, prost!“

Hněviv Leopold však větí:

„Znej můj hněv a nemilost!

Z voje hrdin vedeš domů

hrstku bab!... Ej u všech hromů,

ztratil’s korunu i plen!...“

„Pane, zradou Čechů jen!

Přesvědčím Tě, mocný pane:

až přijdeme na nocleh,

po právu se zrádcům stane,

jen, co chci, mě konat nech;

pevným v boji jsem i v míru...

devět českých oficírů

podplatil Thurn Matyáš...“

„Klameš!...“ „Ne, však uhlídáš!

Dosti věru bylo času

převézt kořist, chránit čest;

Češi zplašili mi chasu,

strhli most, leč byla lest,

to mi plemeno to chrtí

splatí krví svou a smrtí;

devět hlav až padne v ráz,

oběma nám bude snáz!“ –

K městu, jehož základ prvý

vybudoval Budivoj,

probrodil se Ramé krví

i zběsilých drábů roj,

na to do městského týnu

pozval Čechy na hostinu:

„K veselí dnes prosím vás,

na zvěřinu, na malvaz.

Usmála se doba míru,

a jak touží pán i lid,

devět českých oficírů

po právu chci odměnit!...“

Přišli, odepiali meče,

smích se vlní, víno teče,

mísy prolamují stůl –

hlásný hlásá noci půl.

Ramé číše plnit káže,

hlučno v síních v před i v zad,

leč proč dvojnásobné stráže

postaveny u komnat?

Nač té pocty druhům k vůli?

Ramé opřen o tabuli

stojí, v ruce s vínem číš:

„Kamarádi, slyšte již!

Já, váš vůdce, Čechům z vděku

štědré dary chystám dnes

za most přes Berounku řeku,

za zásekův selských les;

v síni u vedlejších schodů

dám každému konec hodu,

vojvodův jak káže dík,

drahocenný nákrčník.

Vždy jak zazní fanfar zvuky,

dopij každý svoji číš

a na pokyn mojí ruky

pro svůj dar se dostaviž!...“

Vešel první, druhý, třetí –

z víru bubnů výkřik letí –

čtvrtý prchá z komnat ven,

zděšením zrale vytřeštěn.

Chytli Češi pádné meče,

stráže kopí na odpor;

krev i víno v síních teče,

úskok tam, zde mužný vzdor;

při pohledu na tři těla

síla Čechů zakypěla,

ale klesla vazbou pout;

Ramé soudil. Hrozný soud!

Rozvzteklil se: „Aj, vy zrádci!...“

Nebyl křik to ale řev,

na rukou i na kabátci

v krůpějích mu stála krev;

nohou dupá, mečem tluče:

„Ruče, kate, ruče, ruče,

velká dnes ti kyne čest,

tři jsi srub’, teď ještě šest!

Připravte se, lotři čeští,

o ta hrdla vašich těl

ať si mistr topor leští,

to můj dar, jejž dát jsem chtěl;

úmluvou jste v české spáry

navrátili plné káry,

Berounský když stržen most!

Pěkní hoši, pěkná ctnost!

S Thurnem za jedno jste stáli,

vy i vaší chasy dav,

za to budoucímu králi

k nohám dáte devět hlav;

dolů s kabátcem, vy zmije,

rychle nákrčníky s šíje,

čas je krátký, máme chvat:

Leopold i já i kat!“

Zděsili se odpadlíci:

„To tvůj dík, to dar tvůj jest?“

Přední děl však s hrůzou v líci:

„Boží prst v tom, boží trest;

pokuta nás stihla pravá:

kdo se lotry zlotřit dává

vlasti, bratrům na příkoř,

toho, Bože, znič a zmoř!

Bez viny jsme, proti tobě,

ne však proti vlasti, žel!

Hřešili jsme, nuž v té době

nebes trest nám nadešel;

v městě v povltavském kraji,

lid kde s cizáckou jde lájí,

Bůh nás příkladem chce všech;

s vlkem vlk buď, s Čechem Čech!

Pojeďte, za potupy vrahů,

bratři, katu hlavu klást,

podlým duším na výstrahu,

jež by zradit chtěly vlast!

Pane Bože, přej nám smíru!...“

Padlo devět officírů;

ráno pohřbil lidu dav

devět těl a devět hlav.

Ze rtů na rty lítla slova:

„Lépe mřít než rabem být!...“

Když spěl Ramé do Pasova,

zaskočil jej český lid;

zbil ho, zbraně sebral k tomu,

a když v strachu přišel domů,

dal mu – zasloužený žold –

hlavu srazit Leopold.