POLABÍ.

Na břehu ležím. – Hlava mi hoří

barevnou radostí z barevných dálek – –

u hlavy topol, v boku trs šípků,

nad srdcem vyzvání

horký dech skřivanní.

Tělo mi hoří – válíš se nahý –

(u ďasa etiket císařských hostin!)

Stokrásy voní jak svatební lože –

chci, aby má milá

duši mi vypila...

Voda ti šplouná, laská tě ústy...

nejraděj soustředit všecky své smysly

v jediný: v cit. A chvít se jak rosa,

do země zaťatý

vyvonět s poupaty. –

Časem jen oči otvíráš těžce,

nad tebou krouží list, skřivan se třese,

padnout ti musí na srdce přímo.

Člověk sám uvěří,

dechem že doušky je mateří...

Hrál bys si leže: nadhodil srdce,

rukama chytal. A zemičku malou

na dlaních nosil, plačtivé děcko.

A písně bys zpíval

jak labský příval – – –