Polabině.

Smavý kraji lučin šťavnatých,

snivých olší, zadumaných bříz,

zlatých klasů, břehů travnatých,

stejně k duši mluvíš jako kdys,

mládí moje dokud těkávalo

po tvých pláních, víla Labských vln,

pokud v hustém rákosí si hrálo,

z vlčích máků, jetele se smálo,

vzhled tvůj, jako tenkrát, čarupln!

Mír a ticho ze všad na mne dýchá.

Mizí ješitnost a marná pýcha,

v klidných liniích tvých obzorů

kane v duši harmonie tichá...

Bez pout, okovů, jha, bez vzdoru

jak tvé vlny plynou volně chvíle,

život usnul v stálém zápasu,

cit, vrak, ten se ovšem minul cíle

znechuceném žití po kvasu,

pouze něha zbývá z něho měkká

jako v slunci tichá spící řeka...