POLÁCI

Za Kovnem bylo to, v té lesůplné zemi,

již Litvou zovou. Na Vilije proudech

kozácké sotně přetrhaly mosty,

a armádní sbor Oudinotův stanul.

A již tu císař. Pohled k pionyrům,

jak řadí zručně ponton ku pontonu –

na vody podíval se zakalené –

a kýv své gardy jedné eskadroně.

K řece a přes ni. Rázem byli v proudu

a hravě, jak by plavili jen oře,

cílili přímo k protějšímu břehu.

Poláci byli – po tolika letech

a slavných bojích ve všech koncích světa,

zas v drahé Litvě, ve Viliji bystré,

jež jako máť litevské sbírá vody

a k otci Němnu poskokem je vede –

šli hrdě, neboť On se díval na ně,

šli oddaně, neb vůle Jeho byla

vždy vůlí jejich. Jeli v přesné přímce,

jak před bitvami jezdívali před ním.

Už v prostředku jsou: tu se přímka bortí –

děs na koně pad – házejíce hlavou

frkají hlučně – jezdec přitáh uzdu

a sedí klidně – vždyť se císař dívá!

Dno ztratilo se pod kopyty ořů –

už těžce plovou – proud je vleče dolů –

a víry místy točí bezmocnými

jak pestrou hračkou. Jezdci sedí klidně.

Už hřívy plynou po těch dravých vlnách

jak vlasy rozpuštěné... už jen uši

se kmitají a místy hlavy zvířat

se na mžik vznesou... teď i jezdci noří

se dolů... třásně epaulett se mihnou –

tu vzkřik se vznes a vylet nad ty vlny:

Vive l’Empereur! – byl nadšený a bouřný

jak při parádě. Zmizeli. A hrůza

rty zamkla živým. Vilije jen hučí,

jak plesala by nad náhodným lupem.

Tu obnažil On sporovlasou hlavu,

a vznesa klobouk směrem k místu zkázy

dí jasným hlasem: „Statečný to národ,

a věřit chcem, že voje takých reků

vítězství nová připnou k orlům Našim!“

„Vive l’Empereur!“ hřmí odpověď mu živých.

A ječí trubky – most je dohotoven,

a kroky vojska duní nad Vilijí.