Poláci pod Napoleonem.

V Italii na pazounu troubí Dabrowski –

Jako k poslednímu soudu strašně trouba zní,

Tu na lehkých koních se všech stran se přihání

Jako roje mstivých duchů – polští uláni.

Do ojczyzny Napoleon nevede je hned:

Jako Mojžíš táhne s nimi světem mnoho let.

Do Egypta k pyramidám plovou po loděch:

Aby také tam na poušti zazněl polský vzdech.

A kde Napoleonova bloudí kométa –

Všude jej komonstvo polské věrně oblétá.

Hledajíce k vlasti cestu polští poutníci

Přišli až k věčnému městu, k svaté stolici.

Slavně zvučí zvony chrámu Petra svatého,

Ukojují bolnou ránu srdce polského.

Na kolenou ve svatyni leží polský sbor –

Tajnému se klaní Bohu nízký zemský tvor. –

V Římě jasnou hle památku našel polský voj:

Krále svého Soběského slavoslavnou zbroj.

Zbraň ta krále Turkobijce visí nečinná –

Šavle, potřebuje tebe polská otčina.

Půlměsíce tureckého jasněj’ svítilas –

Osvoboditelko – šavle – blyskej, hřímej zas.

Kdyby byl budoucnost polskou pán tvůj předvídal:

Ach toť od Vídně by jistě nebyl Turka hnal!

Nehrozí nám Turek více, křesťan jest náš vrah –

Šavle, buď nám pomsty svíce, blyskej v našich tmách! –

Mstitelkyní nevděčnosti budiž nyní nám –

A hle tebe navrátil nám svatý Petrův chrám! –

A zem chrámu zbožně líbá celý polský voj –

Řinčí na kamenné dlažbě strašně jejich zbroj.

A Dąbrowski, jejich vůdce, jakoby byl kněz,

Hroznou modlitbu předříká svým Polákům dnes:

„Odpouštíme všechnu vinu našim vinníkům: –

Jenom těm ne, co otčinu proměnili v rum.

A my jako mučenníci oběť konáme,

A my kněží bojující ruce zdvíháme:

Že ojczyzně již nastává slastné spasení: –

Bože, moc tvá dnes nám dává mečem znamení!“ –

Že ojczyzně již nastává slastné spasení: –

Bože, moc tvá dnes nám dává mečem znamení! –