POLÁKŮM.

Vy, již jste mřeli na sibiřském sněhu,

v okovech žalářů a ve tmě dolů,

již nebyli jste ušetřeni bolu

všech největšího, v dějin krutém běhu

zřít pod kolesy, v slzí hořkém žehu,

Vlast roztrhánu, od rodinných stolů

své syny štvány ode pólu k pólu

a pro otčenáš mrskánu děv něhu,

k Vám volám: Buďte pamětlivi v štěstí,

co trpěli jste pro své vlastní činy,

a nahromaďte v témě nové viny!

Proč chcete rvát, co naše, chtivou pěstí?

Ran ve Slovanstvu nehnisá dost k muce?

Již křičím v chvíli poslední: Pryč ruce!