Polákům v Paříži.

K vám, na ciziny břehu nehostinném

jenž vyhnanství a samoty chléb jíte,

když lidstvo na výsluní, jdete stínem

prach na nohou a čelo hložím kryté;

k vám, nesmrtelní, s Promethea mukou

má píseň letem ostýchavým letí,

na bránu srdcí její křídla tlukou,

jde s těchy rosou, jde s olivy snětí.

Jde váhavá, neb co vám písně třeba,

vám pěli praví dědicové slávy,

jenž z poesie nesmrtného chleba

jak Ježíš sytit mohli celé davy.

Jde váhavá –- však s vírou jde a láskou,

to její síly pavezou a štítem,

jde bratra s bratrem jednou spojit páskou,

slz jedněch rmutem i naděje svitem.

Jde zvěst od ptáků uzavřených v kleci

ku ptákům volným, jež hostí strom cizí,

jde, světlo víry nese na své pleci

a v dlani démant, přesvědčení ryzí:

Co věky urvaly nám nelítostné,

že dobudeme prací sami sobě,

přes hroty záští, ryky boje zlostné,

přes lhostejnost těch, kteří hynou v mdlobě;

že nad námi se sklene spásy duha,

že prasknou pouta, šibenice klesnou,

že volný k srdci přitiskne druh druha

a celý svět se zachví hymnou plesnou;

že minulosti clona zkrvácená

– u nás i u vás juž té krve dosti –

vzplá mučenickým jasem ozářena,

až zaplesají v hrobě otců kosti;

že básnická nás víra neoklame

ni zvěst, již pěvec zpíval o naději,

že s Čechem Lech je ten, jenž pouta láme

a světlo nosí v lidstva epopeji.