POLE CHUDÝCH.

Já viděl kdys, jak chudý horal

políčko chudé těžce oral –

to smutný obraz k zoufání.

Zřím stále, bledá jeho žena

do pluhu před ním zapřažena

jak pluh ten vleče po stráni...

A slunce pálilo tak žhavě

po ustarané jeho hlavě

a pralo boky nahých skal.

Já nezaslech', jak šel jsem tudy,

že na chvíli ten člověk chudý

by maně si byl zastýskal.

Pak v létě zřel jsem jeho pole:

tak pusté, kamenité, holé,

jen trochu řídkých klasů viz,

ty nechal stráni dravý příval –

a opodál se na ně díval

ten, jenž tu zrní zasil kdys...

Ten pohled, který srdce zkruší,

ta vzpomínka mi zbyla v duši,

to pole chudých... Sám a chud

se dívám dnes na život celý:

i moje skráně krvácely,

i mne sežehal žití trud.

Zlé, kruté, mnohé bouře přešly,

a v život zpátky pohlédneš-li,

je úzko ti v té závrati.

Co zbylo z celé práce tvojí?

V těch bouřích zlých a tvrdém boji

co život vzal, již nevrátí.

A po obloze hledíš mračné –

ten ubohý sít znovu začne,

když zpustošena pole jsou –

ne, znovu začít, není síly,

jen ve smutku se hlava schýlí

a ruce sepneš na prsou...

Bouř doznívá kdes v chmurné dáli

a první hvězdy z mraků vzplály

a tys jen k čelu ruce vztáh' –

bouř v dálce ještě temně hučí,

co zatím je tvůj život chudší,

než chudých pole na horách...