POLE NA HORÁCH

Dulavy Jury ta pole jsou,

(bohatý goral to po vsi)

dva mÓrgy (20) kobzolí pod Lysou,

po jejich boku dva ovsy,

vyrazí z kobzolí modrý květ,

slunce klas vyzdvihne s hůry,

do roka jednou zří úsměv svět

retem jít Dulavy Jury.

Do hrubé ruky si vezme rýč,

jak slunce nad hory vyjde,

z večera unaven jak jde pryč,

jiný tam robotník přijde:

Kdo je to na poli při práci,

z Bezkyd když noc táhne šerá?

Jasní jsou srnci a ušáci

jasného markýza Géra.

Chudobné klasy ti přes pole

sežerou ušáci všudy,

jelen ti vyhrabe kobzole

kopyty z kamenné půdy, –

Juro! Tak jako by spřežení

srdce tvé servalo čtvero –

Zákony? Jsou? Goral chudobný?

Zákony jsou markýz Géro!

„Stůj, chlape!“ – Panský pse! – Rány dvě

do noci zahřměly v dole –

Juro, zem vlhká a rudá je,

vstaň, zažeň ušáky s pole...

Na Pražmě hřbitov na kopečku

sivými hrazený mury,

mračí se do dne a v slunečku

mohyla Dulavy Jury.

Panský hon. Jak je svět veselý,

veselý pán, panská chasa –

na poli (hřích je to v neděli)

děvucha k práci se kasá;

ušáků jako když nasype,

hop a hop! halali! hurá! –

Pod mohylou zuby zaskřípe

ubitý Dulava Jura.

V klín lesů úhor se zatáčí,

barevný, tak jak by horal, (21)

tak jak by z krve to bodláčí,

jak by je zaléval goral

ze žil svých. Hledí na panský bor

bodláčí hroty na tucty,

jak kmenů šlapaných němý vzdor

pod maskou zákonné úcty.

Jurův díl. Nikdo jej nekoupí,

není tu, kdo by jej zoral –

večery dlouhé když nastoupí,

vypráví dětem děd-goral:

po poli že chodí Jura sám,

z Bezkyd když noc táhne šerá –

nikdo víc neseje oves tam

pro macky markýza Géra.