POLE V ZÁVĚJÍCH.

Angelus snění zavlál křídly svými,

severák drsnou kolébavku zpíval

a zima vešla kroky tajemnými,

ulehla na zem’ údy zemdlenými

jak ten, kdo přišel jen, by odpočíval.

Snu těžkému se pole dálná vzdala,

žní štědrou znavená a vyčerpaná.

Pradlena mrazná šlojíř z jíní tkala

kol stromův u silnic... A tiše spala,

ztracena v závějích, má rodná Haná.

Kdo vyšel z domu v této bílé chvíli

a závějemi do pole se vydal,

v rokytí slyšel, kterak vítr kvílí,

sníh uzřel spáti v nekonečné míli:

sníh se sněhem tu před ním jen se střídal...

Ó, jistě že se polím měkce leží,

když sněžné povlaky je obalují

a v tichu odpoledne na ně sněží.

Toť moře bělostné je bez pobřeží,

až do hor vlny jeho vystupují!!

To všechna pole v jedno spojila se

jak v dávných časích, všem kdy náležela

podílem stejným v úrodě i kráse,

kdy zlatem rodu bylo zlato v klase,

jež praskající fůra odvážela.

Jak nebylo by lichvy ani daní,

ni burs, jež příští žní již spekulují:

dýchají pole v přehlubokém spaní,

v snu nejsladším, ve dlouhém zadumání,

v závěje sněhové se zahalují.

Jak jeden hospodář by jimi vládl,

hospodář jediný, tož národ celý,

jenž svobodně by rádlo v brázdu kladl,

volnosti jehož zpěv by v žatvu padl

a jeho hněvy šírem burácely;

jak nebylo by tisíc chudých lánů,

sta vyměřených, rozdrobených polí,

leč jedno pole bez míry a plánu,

jež rosným šperkem ozdobí se k ránu

a všechny tvory pozve za své stoly...