Pole.

Oře sedlák z jara role pod olšemi,

pluhem rozorává těžce černou zemi;

kráčí zadumaně za vlnami radla,

myslí na semena, v ornici jež padla.

Týden zuřily zde kruté boje.

Ku předu se hnaly naše chrabré voje;

za dunění, hřmění děl a střelby hluku,

za pokřiku „hurá“, divých ořů ržání

v rachocení pušek, v hrůzném třesku zbraní

padlo zde půl pluku. –

Mrtví, poranění leží na bojišti.

Občas ještě vzduchem šrapnel k lesu sviští...

To tam ukryly se nepřátelské řady.

Na rovině opět ticho vládne všady.

– Moje drahá ženo s třemi sirotami,

opatruj vás Pán Bůh, smiluj se nad vámi!

– Pomstěte nás, věrní kamarádi moji,

vzpomeňte mé smrti, hoši, v lítém boji!

– Matko má, můj otče, vzpomínám teď na vás,

modletež se večer za mou duši zdrávas!

– Navrátím se domů, rány mé se zhojí...

Ach, jak těším se již na ves rodnou svoji!

– Milenko má sladká, konec jarní báji.

Zdali modré oči pro mne zaplakají?...

– Tobě drahá vlasti, vám, mí spolubratři,

poslední můj povzdech, myšlenky mé patří!

Nad bojištěm noc svá křídla smírná sklání;

jako stíny bloudí vzdechy, vzpomínání...

Láskyplně s nebe letní slunce plane...

Pole zlatých klasů, pole požehnané

těžkou sklizní voní.

Chléb náš vezdejší, ó dejž nám, Pane!