POLE.

Pole, širá pole,

živitelé lidí,

jak vám nežehnati,

kde vás oko vidí!

Vlny zlatých klasů,

ňadra pluhem zrytá, –

ležíte tu, rodná

těla obrovitá.

Mlčenlivé lány,

zamyšleny v sebe,

hledíte jen v širé,

otevřené nebe.

Jako ono krásny,

jako ono volny

a v své plodné síle

na vždy neúdolny.

Za věky šly věky, –

zůstaly jste svoje,

čisty v lidské hanbě,

klidny v hluku boje.

Svobody jste štíty,

jak jste vždycky byly: –

kdo vás udupali,

vše jste pohrobily!

Padly jejich trůny,

skácely se chrámy, –

vy jste přetrvaly,

přetrváte s námi!

A na krví, znojem

prosycené liše

pro všechny jen těžší

klasy rostou tiše.