POLE.

Mám ráda pole nekonečná, dlouhá,

s mohutným, rozevřeným obzorem,

tím šírým kruhem vlní se má touha,

a cítím na té hrudě: Doma jsem!

Ať slunce v modru plane, skřivan zpívá,

neb šedé mraky plují proměnou,

mám ráda pole plodící a živá,

i jejich tichost chladnou, kamennou.

Ať zbarvena jsou zelení neb zlatem,

ať zoranou se brázdou černají,

ať plocha sněhová je bílým šatem

daleko k nebi cloní po kraji.

Ve všem se tají velká klidná síla

rudého slunce záře od nebes,

jež požárně se boží zemí slila,

až k máku krví hořícímu kdes,

až ku heřmánku, který voní z trávy,

k mateří doušce drobné po mezích,

řebříček, hrachor, slzičky zjev žhavý

a svlačec kde svůj zvonku skrývá sníh,

od písně skřivana až k cvrčku zpěvu,

jenž věcně zní a nikdy nevšední,

od první hvězdy líbezného zjevu

až k střevlíku a vose poslední.

Ta klidná síla v potu se zde tají,

jenž prolit brázdy suché posvětil,

a v zápasech, v nichž se zde utkávají

životy všecky, pro svůj jeden cíl.

Stojím tu obklopena sice žitím,

však rozevřeným volně v šíř a v dál,

veliký prostor kolem sebe cítím,

jenž celou duši moji v sebe jal.

A za slzou, jež na líci mi stydne,

do duše teplo vchází s úsměvem,

bolest se rozplývá v ty dálky klidné,

a cítím na té hrudě: Doma jsem!