POLEDNE.

Jdu krajem stopeným v paprscích slunce žhavých

po bílé silnici – bez stínu stojí stromy,

nad nimi modravé se čisté nebe klene, –

již v dáli v zeleni zřím skryté bílé domy.

Vzduch žhavý chvěje se nad žlutým mořem klasů,

jež stojí nehybné, bělásek chví se v letu,

a píseň třesavá zní cvrčků tichem s polí,

jichž kraje místy rdí se krví máku květů.

Je mrtvo, žhavý dech jen cítíš země sprahlé,

a bzukot ospalý much, vítr nezavěje – – –

Nad lesy vyvstal mrak, a kalí se již nebe,

ve vzduchu žhoucím dál se píseň cvrčků chvěje.