POLEDNE RÁJE

Stál v stínu, o strom podepřen; i byla

polední chvíle.

Z pod větví k slunci vyhléd’: lvu se podobalo,

a hřívu těžké chundelily blesky.

Sám včera zrodil se; dnes, z jeho boku, žena.

A srdce,

jak černá prsť, v níž nezabral pluh dosud,

se třáslo: žízní po rose

a hladem po semeni.

Co bylo, neznal; neznal ni, co bude,

ni zla, ni dobra.

Jen – na své pleti – sladkou koupel stínu,

sta, statisíce hlasů zvířat vůkol

a statisíce vůní.

Šla boží chvíle

polednem ráje.