POLEDNE U MRTVÝCH.

Slunce je vysoko nad hlavou.

Krátký stín:

Blíží se poledne.

Hrobníkův hoch škádlí čubku toulavou.

Když se tak člověk rozhlédne,

co života kolem hřbitova.

Prodejny květin, oleje, svíček,

skleněných koulí na konci tyček,

pomníků, věnců a stuh.

„Spi sladce“

nápis ampulí

„Na Shledanou.“

(Ti, kteří tam spí,

nemyslí na návrat.)

Od železných vrat

podél hřbitovní zdi,

zahrady, zahrady, zahrady,

kolem drátěné ohrady.

Hoch za plotem ústa špulí:

„pane, dejte mi růži.“

Zahradník podá mu jiřinu.

Uprostřed silnice tramway jezdí.

Sklady žulových pomníků,

pomníků z mramoru.

Veselý cinkot ocele, dlát,

přelétá z dílen kameníků

na klidný hřbitov.

Mladá děvčata vesele pějí,

z kropicí konve zalévají hroby,

krásné zelené sady.

U kaple sešla se k obědu

skupina hrobníků,

nosičů mrtvol,

a naslouchají zedníku,

o komunismu.

A všichni sdílejí jeho zásady.

Vůz černý u železných vrat.

Ti kdož šli spát, nemyslí na návrat,

vy klidné zelené sady.

Na věky žijí zásady!