Poledne u obory.

V polosnění u potoka u schýlených větví břízy

ležím, hledím, kterak listím šípy slunce travou mizí,

nad hlavou bzuk hmyzu roste a zas hasne mdlý a ztichá,

skalní vrabec krouží vzduchem, tráva v bahně louky vzdychá.

Ostřejší jsou světla, stíny zmizely, i drobné stopy

v luční stezce křivolaké ve své zlato slunce topí;

v oboře stín srny kmitnul, v doubí naslouchavě stanul,

z hloubi lesní tichým echem sekyr zvuk jak vítr svanul...

Zas to chvíli naříkalo, povídalo, zaplakalo;

jak polední kolébavka, slunce skráň, mi ovívalo,

konejšivá tráva chladná plaše hnula svými trsy,

zvlnila se, rozčeřila jako ve snu dívčí prsy.

Louka jak pláň rozčeřená v odstín barev ponořená

měnila se kovem slunce pod úpalem unavená...

A jak srna v blescích slunce pod zelenou sosen chvojí

myšlénka má plachá stojí nad hladinou duše mojí.