POLEDNE V LESE.

Ni list se nehne. Slunce žhavě pálí.

Vše dřímá, spí neb hledá proužek stínu;

hle, motýl znaven, klesl na květinu,

stvol schýlil se, pták oněm, žehnou skály.

V ten mžik se staří nejvíc v lese báli,

a pastýř krad se zticha na mýtinu,

by velký Pan, jenž usnul v lesa stínu,

se nevzbudil a nevykřiknul z dáli.

Leč zhynul Pan a s ním i dávnověká

druž satyrů; nymf sladkých není v hluši

již lesní, prázdno u čistého zřídla.

Dnes básník pouze, lesy jda, se leká,

když s mrtvým lesem srovná svoji duši,

kde pramen zpráh’ a nechvějí se křídla.