Poledne v lese.

V poledním žáru širý kraj se noří – –

Tu dřímá les, v něm bahno líné zeje,

kde hladí tmavou žlutý blatouch hoří,

nad sítinou se lesklé šídlo chvěje.

Kol stojí sosny v ustrnutí němém,

do korun jim se modré nebe dívá,

v ně praží slunce, zlata vroubíc lemem

změť šerých stínů, v pěšiny jež splývá.

Ni ptáčka hlas, ni vánku zašeptnutí

klid mrtvý kol teď ze sna nevyruší,

jen praskot větve tajemné kdes hnutí

že způsobí – však les to jedva tuší – –

Tu v blahém stínu, v hrobové té tiši

jak sladko ve snů pohroužit se tůně! –

i srdce v ňadru spí, ba zdá se, slyší

duch myšlének svých krok, jsa pln jich vůně – –

Zde dřímat, sníti – ach, jak příjemno je!

Kraj celý znořen v slunce žárné mdlobě –

zde libé šero – – V kraji parné znoje –

zde chládek, stín a ticho jako v hrobě – –

Ó lesní kouzlo, číš tvá vínem hraje –

kéž mohu retem žíznivým tě vsáti

do svého nitra, tiši plná taje –:

běh světa pak rád uzřím kol se hnáti!...