POLEDNE V ŘÍJNU.

Ulice na chvíli ožila ruchem:

v dusotu kroků slov přelet a shon,

jež vzlétla, by bez echa padala vzduchem;

překot, v němž doznívá zvon.

Však já se hroužil vší duší svou

v nesmírný prostor bezebřehý,

jak vcházel bych v lázeň očistnou

v oblačné moře mléčné.

Mír vzdušné moudrosti, úsměvné něhy

i hořících vznětů bílé šlehy

mé srdce zalily vděčné.

Já ruchem ulic šel jako v snách,

jak říší věčného ticha:

tak hluboký mír mým nitrem táh’,

že slyšel jsem, duše jak dýchá.

Jak by mně zazněla z dálek důvěrná píseň tušená

blahým, tajemným echem,

já věděl: dnes v bezvětří v hájích se rozchví, neslyšně rozplesá,

jak božím dechem,

na stromech zamyšlených

lehýnké listí.

A nábožně jsem si děl: dnes vzduch a světlo, prostor, nebesa

i duše má

k vyššímu smíru se čistí.

Já poznal, že v této chvíli,

kdy postává čas

a prostor jak myšlenkou světa se hloubí v oblačné pláni,

kdy okamžik sladší je polibků a čistší než úsvit ranní –

že v této polední říjnové chvíli

všechen svět nebeský bílý

i duše má

slaví svůj svátek zrání.

Vzepláním průzračných ohňů jsem viděl kvésti

milostí zmámenou duši svou

i nebeské obzory,

co ze srdce nesla se tiše,

vždy výše... vždy výše...

rozchvělou modlitbou

obětní píseň života, živého štěstí

a díkem zajíklé pokory.